V tomto článku nebudeme čtenáře obtěžovat s dobře známou historií Googlu: jak dva stanfordští studenti Larry Page a Sergey Brin... Ne, tohle je stručný výběr z obav i očekávání, jež „centrální mozek lidstva“ budí.
Před měsícem si komentátoři deníku Wall Street Journal pozvali do redakce ředitele Googlu Erica Schmidta a u stolu padla nevinná otázka: Co vlastně bude Google dělat, až jeho hlavním oborem nebude googlování? Odpověď zaujala esejisty a komentátory po celém světě. Schmidt totiž opáčil: Bude dávat rovnou odpovědi, aniž bude nutně tázán.
„Myslím, že většina lidí nechce, aby jim Google odpovídal na otázky; chtějí, aby jim říkal, co mají dělat,“ řekl doslova. Schmidt to redaktorům ukázal na příkladu: Půjdete po ulici a Google vás v mobilu upozorní, že za rohem je mlékárna (chtěli jste přece koupit mléko?) a že ta vražda z 19. století, o níž máte rozečtenou knížku, se stala za rohem (neříkali jste si snad, že byste se tam mohli jít podívat?).
Český internetový podnikatel Ivo Lukačovič kdysi trefně shrnul: Noviny jsou důležité proto, že v nich čteme i to, co nás nezajímá. Anebo přesněji: i to, o čem jsme ani nevěděli, že bychom to chtěli vědět. Schmidt - který to nazývá těžko přeložitelným slovem serendipity, šťastná náhoda -nyní prohlásil, že Google už tomuto kouzlu netušených příjemných překvapení přišel na kloub: „To se dá nyní vypočítat, můžeme to vytvářet elektronicky.“
Proto šéf Googlu sní o nabídkách zacílených na konkrétní jedince („pan Schmidt věří v zacílenou reklamu, protože věří v zacílení všeho,“ píše Wall Street Journal). V často citovaném závěru - objevil se tehdy v srpnu i na stránkách Orientace - říká: „Společnost podle mě zatím nechápe, co nastává, pokud je všechno dostupné, poznatelné a zaznamenávané.“
Právě o to se dnes bystré mozky - od regulátorů třeba po spisovatele - snaží.
Džin v lahvi, který má miliony očí Nikdy jsme si nepředstavovali, že umělá inteligence bude jednou vypadat takhle, napsal v reakci na Schmidtovy úvahy slavný autor „kyberpunkového“ sci-firománu Neuromancer William Gibson. Tedy autor, který se promýšlením takových světů úspěšně živí. (Při ověřování dat pro tento text jsme zadali jeho jméno do vyhledávače s překlepem. Google přesto správně pochopil, koho myslíme. Jako vždy.)
Veseji pro New York Times 31. srpna vysvětluje: Měli jsme za to, že centrální mozek lidstva bude vypadat asi jako zlotřilý počítač HAL 9000 v Clarkově díle 2001: Vesmírná odysea, prostě obří krabice, něco jako elektronický džin v lahvi. Jenže Google je rozprostřená entita. Nikdy předtím jsme nic takového neviděli: není náš, ale jsme jeho spolutvůrci, každý náš dotaz ho pomáhá zdokonalovat. Gibsonovými slovy, je to „korálový útes vytvořený kolektivní lidskou myslí“.
„Není to tak dávno, co byl kyberprostor jakýmsi zvláštním „jinde“, kam jsme docházeli na návštěvu, nahlíželi tam z bezpečí svého fyzického světa. Teď se to převrátilo, kyberprostor kolonizoval fyzický svět. Tak to dřív dělávaly říše a národní státy. Ale ty nebyly zároveň nástrojem kolektivního lidského vnímání. Měly mnoho očí, jistě, ale netvořily jediné mnohočetné oko pro celý lidský druh,“ shrnul vizionář. Představa ho očividně rozjařuje: Google nazývá postnárodním superstátem, který „může říkat Číně NE; anebo ANO, podle toho, jak si zváží strategii a možné zisky“. Jsme jeho občany, ale bez práv - na jednání Googlu s Čínou vliv nemáme.
Ale pokud jde o vliv na naše rozhodování v životě, tady se Gibson ušklíbá: Chce Schmidt říci, že bychom třeba hledali tip, kam dnes zajít na večeři, a Google by nám místo toho poradil jít do kina? „Kdyby nám to doporučil náš osobní džin v lahvi, asi bychom s jistou zvědavostí vyrazili. Ale Googlu bychom se vzepřeli a zadali vyhledávání znovu.“ Veřejný život. A už žádný hřích Konzervativní inspektorka Úřadu pro ochranu osobních údajů Kamila Bendová - za komunismu křesťanská disidentka, vzděláním matematička - má k představě dokonale zmapovaného světa hlubokou nechuť: „Informace jsou moc: čím víc toho o druhém víte, tím více máte možností ho vydírat, pomlouvat, ublížit mu, dokonce ho zničit. Komunismus ještě nebyl s to dotáhnout k dokonalosti ideu Velkého bratra, Google to patrně dokáže.“ Cituje k tomu sovětského revolucionáře a ideologa Nikolaje Bucharina: „Socialismus, to je především evidence.“
Sám Eric Schmidt v citovaném rozhovoru tvrdí, že ho upřímně trápí, co všechno lze o lidech vygooglovat díky jejich profilům na společenských sítích nebo na fotoalbech. A zcela vážně dává budoucím legislativcům ke zvážení, aby mohl člověk v 18 letech změnit jméno - a odpojit se tak od kompromitujících výstřelků z mládí.
Veřejné životy sleduje s nedůvěrou i členka vedení českého úřadu na ochranu soukromí Kamila Bendová: „Jde o pokračující trend - řekněme od francouzské revoluce -, kdy se stírají rozdíly mezi soukromou a veřejnou sférou. Naše nejsoukromější jednání se promění v jedno velké předstírání (v tomto stadiu jsme přibližně nyní) a posléze - nevyhnutelně - povede k lhostejnosti, zda konáme správně, či nikoliv, neboť srovnáním s ostatními,odkrytými‘ životy na tom nebudeme tak zle.“ Mimochodem William Gibson považuje apel šéfa Googlu na legislativce za pokrytecký: „Kdyby to Google myslel opravdu vážně, mohl by vydávat dětem zdarma,tréninkové identity‘, které v době dospělosti pozbudou platnost.“ A kromě toho: co by to bylo za nejlepší vyhledávač světa, kdyby neuměl najít a propojit odhozenou mladickou identitu s novou, dospělou a seriózní! Tady je třeba vysvětlit, jak to vlastně Google dělá. Tedy že dokáže pochopit, co po něm chceme, i když je žádost divná nebo špatně napsaná? Jak to, že s žádným jiným vyhledávačem před ním ani po něm nezažívali lidé tak intenzivní pocit, že jim stroj nějak záhadně rozumí?
„Mike Siwek lawyer Mi“ Základní vysvětlení už jsme četli mnohokrát: tvůrci firmy Larry Page a Sergey Brin vymysleli algoritmus, který při vyhledávání upřednostňoval ty internetové stránky, na něž jiní odkazovali proklikem. To byl vyhledavač PageRank v roce 1997. Ale to už dávno nestačí. Unikátní reportáž zevnitř Googlu o tom napsal Steven Levy z magazínu Wired letos v únoru.
Začíná na pravidelné čtvrteční schůzce vývojářů a šéfů Googlu, kteří testují nová zdokonalení vyhledávače. Třeba jaké výsledky vypadnou, když zadáte dotaz „guitar center wah-wah“ (wah-wah je takový nožní pedál pro kytaru, zvaný kvákadlo -„to jsem zadával já,“ poznamenává v reportáži šéf divize pro vyhledávač Udi Manber). Kouzlo Googlu ale reportér demonstruje na dotazu „mike siwek lawyer mi“.
Pokračování na straně 22
Dokončení ze strany 21
Dotaz je totiž dost zkomolený: „mike“ znamená Michael, „mi“ je americká zkratka pro stát Michigan. Konkurenční vyhledávač Bing od Microsoftu nabídl jako první z výsledků hráče amerického fotbalu Lawyera Milloye; ale Google poznal, že „lawyer“ znamená lawyer, advokát, a nabídl -správně - advokáta Michaela Siweka z michiganského města Grand Rapids.
(Tedy: až do publikace článku ve Wired. Reportér Levy bezvýznamného advokáta natolik zpopularizoval, že dotaz začal zkoušet kdekdo a Google sypal spousty odkazů na tuto technologickou reportáž. Dnes se situace ustálila na tom, že advokát Siwek vychází jako čtvrtý výsledek.)
Jména představují osm procent veškerého vyhledávání Googlu. Jeden z tvůrců algoritmu Amit Singhal - v roce 2001 zásadně přepsal a vylepšil původní program od otců zakladatelů Page a Brina - reportérovi vysvětluje, že museli program naučit rozpoznávat, jaká slova v dotazech patří k sobě a vytvářejí složený výraz. Tedy že „new york“ je město, „new york times“ noviny“ a „new york times square“ náměstí.
Google se dlouho musel učit synonyma. Inženýři využili obří zásobárnu dat z úspěšných a neúspěšných dotazů: na jaký z nabízených výsledků lidé kliknou první, jaká slova v dotazu obmění, jsou-li s výsledkem nespokojeni... Jak píše Levy, takto mohl algoritmus postupně vstřebat informaci, že „fotky štěňátek“ jsou totéž jako „fotky psů“ a že když je voda „vařící“, je i „horká“. Jenže z toho by šlo vyvodit nesprávný závěr, že hot dog je totéž jako vařící štěňátko. Bylo proto nutné sáhnout k lingvistické poučce, že význam slov je určen kontextem, a lidé inženýra Singhala naučili algoritmus, že „hot dog“ se objevuje zejména ve spojitosti s „hořčicí“ a „kečupem“. „Dneska víme, že když napíšete Gándhí bio, myslíte tím jeho biografii. A když píšete bio warfare, znamená to biologické zbraně,“ říká ve Wired Amit Singhal.
Pořád platí, že v algoritmu Googlu vítězí stránky, na něž odkazují jiné stránky. Ale podle Levyho existuje dnes asi 200 signálů, které rozhodují o tom, jaká odpověď se nabídne tazateli jako první. Některé stránky mají větší váhu, protože jsou od oficiální nebo uznávané instituce; protože jsou čerstvější; protože jsou to místní výsledky (Google totiž ví, kde přibližně se při zadávání dotazu nacházíte).
Co pár let dělají velkou obměnu, srovnatelnou s novými Windows od Microsoftu. S tím rozdílem, že to nevytrubují a provádějí za pochodu, takže mnozí uživatelé si až po čase uvědomí, že přibylo vyhledávání v obrázkách; v knihách; že mezi prvními se nyní objevuje odkaz na nejčerstvější zpravodajskou stránku o tématu.
Váš nápad si vypůjčíme - bing!
Google dnes ovládá mezi vyhledávači 65 procent amerického trhu. Mohutně propagovaný konkurenční Bing stoupl z osmi na jedenáct procent; při spojení s vyhledavačem Yahoo! by to byl dvojnásobek. A je jen málo věcí, které umí konkurenti lépe. Mimochodem v České republice dosud vede domácí vyhledávač Seznam, ale jeho podíl na trhu letos klesl z 57 na 53 procent, kdežto podíl Googlu - podle statistické stránky Toplist - stoupl z 37 na 44 procent.
Steve Levy upozorňuje, že Bing je o něco lepší v některých spotřebitelských informacích, například o ceně letenek a době příletů a odletů. (Lze to rovnou při četbě tohoto článku vyzkoušet: jaké pořadí nabízí třeba při dotazu „letenka praha new york“ Bing a jaké Google.) Majitel Bingu - Microsoft - proto nakupuje stránky zaměřené třeba na zdraví a nakupování.
Google ale nepochybně nápady konkurence brzy v tichosti zahrne do svého algoritmu. V magazínu Slate vysvětloval 3. srpna v rozhovoru šéf vývoje Googlu Peter Norvig (původně pracoval v kosmické agentuře NASA) firemní schopnost učit se z chyb. Jak říká, on sám podcenil Facebook a další společenské sítě: „Příliš jsem se zaměřoval na fakta a čísla, zdálo se mi, že nejlepší odpověď na otázku,Jaký foťák si mám koupit‘ jsou odborné recenze, nikoli,Ten, co má Sally‘. A přitom to může být správná odpověď - ne proto, že foťák chtějí kamarádi, ale protože ho chtějí kvůli užitečné vlastnosti; i to se musí vzít v úvahu.“ Věčná knihovna Google je nejmocnější nástroj v historii lidstva k propátrávání informačních zdrojů. A jeho zakladatelé od počátku uvažovali velkoryse, Larry Page si nevytkl nic menšího než digitalizaci všech knih světa. Tak to aspoň líčil jeho společník Sergey Brin, když výjimečně napsal novinový komentář (loni v říjnu pro New York Times).
V roce 2004 svůj projekt Google Books zveřejnili na frankfurtském knižním veletrhu. V loňském článku Brin uvedl, že už mají deset milionů knih; novější odhady zatím nejsou. V srpnu člen digitalizačního týmu Leonid Taycher na firemních stránkách uvedl kvalifikovaný odhad, že na světě dnes existuje - když odečteme reprinty, vydání v různých jazycích, pokračování stejného titulu - asi 130 milionů knižních titulů (konkrétně 129 864 880). A Google dnes jede rychlostí tisíc stránek za hodinu.
Projekt vyvolal pobouření staromilců, sérii žalob na ochranu autorských práv nebo - zejména mezi Francouzi, kteří mají vlastní projekt Gallica - obvinění z jazykového imperialismu (většina knih je anglických). Znechucený Umberto Eco, jak napsal časopis Spiegel, naopak vyzdvihuje, že on svou knihovnu nikdy nedovolil zkatalogizovat. Má doma 70 metrů dlouhou chodbu s 50 tisíci svazky, kam si chodí popřemýšlet, a těší ho pamatovat si, kde co je: „Kultura neznamená vědět, kdy zemřel Napoleon. Kultura znamená vědět, jak to do dvou minut zjistit.“ Lze to sice vygooglovat, připouští otráveně, ale u internetu jeden nikdy neví.
Zástupce ředitele české Národní knihovny pro vědu a výzkum Adolf Knoll se staromilci nesouhlasí: „Je to fantastický projekt. Celkem rychle se k nám díky němu dostávají informace, na jejichž převedení do digitální podoby nemá většina států světa peníze. A Google z vlastních zdrojů pokryje kolem 90 procent výdajů spojených s digitalizací. Moje doporučení je jediné - aby státy a instituce vycházely projektu vstříc, pokud o ně Google projeví zájem.“
Také inspektorka Úřadu pro ochranu osobních údajů Kamila Bendová právě za tento projekt Google oceňuje: „Nepřála bych si, aby superknihovnu dělal stát - ten má vždy větší pokušení ovládat a určovat, co je správné a co do superknihovny nepatří V menší míře to platí o univerzitách a neziskových nadacích, v tomto směru je,pankáčská‘,,antiestablishmenťácká‘ podstata internetu do značné míry výhodou.“
Sergey Brin nadto používá argument, který i mnohé staromilce smiřuje s digitalizovaným světem. V pojišťovací ročence 1880/1881 - vyhledané v Google Books -si našel výčet požárů od vypálení antické knihovny v Alexandrii po požár v knihovně amerického Kongresu v roce 1851. A jen za dobu Brinových a Pageových studií zničila povodeň desetitisíce svazků ve stanfordské univerzitní knihovně. Proto se komentář jmenuje A Library to Last Forever, Knihovna, která přetrvá navždy.
Zkouším myslet za vás P. S.: Na stránce pokusných projektů Norvigova týmu Google Labs se nejnovější experimentální objevil tento čtvrtek. Jmenuje Google Scribe a myslí za vás.
Tedy: dokončuje věty. Napíšete I would (Já bych...) a Google Scribe za vás dopíše pokračování like (...rád). Když odmítnete a místo toho pokračujete I would say (Já bych řekl...), stroj pochopí a navazuje that (...že). Pokusná služba Nenamáhejtese-myslím-za-vás zatím funguje jen v angličtině a španělštině.
***
M. Hrubý je ekonomický novinář. V článku byly využity texty How Google’s Algorithm Rules the Web (Wired, 22. února), Google’s Earth (New York Times 31. srpna) a Google and the Search for the Future (Wall Street Journal 14. srpna) a rubrika Rozcestník v Orientaci LN.
A samozřejmě Google.
Měli jsme za to, že mozek lidstva bude jako počítač HAL 9000 ve Vesmírné odyseji. Ale připomíná spíš korálový útes tvořený kolektivní lidskou myslí. „Kultura neznamená vědět, kdy zemřel Napoleon. Kultura znamená vědět, jak to do dvou minut zjistit,“ říká Umberto Eco. Lze to googlovat, dodá otráveně, ale u internetu člověk nikdy neví.
