Překlad beletrie by měl splňovat několik zásadních věcí. Měl by být -v rámci možností - věrným obrazem originálu. Dále by měl mít patřičnou uměleckou úroveň. A v neposlední řadě by měl být věcně správný.
Překladatele přitom většinou omezuje prostý fakt, že mají jen filologické vzdělání. V jazykových otázkách jsou kompetentní, ale to nestačí, když spisovatelé v knihách užívají faktů a termínů z nejrůznějších oblastí. Všechny takové věci je třeba dohledat a ověřit, a to od psacího stolu není vždy možné. A tady to pro překladatele začíná být zajímavé tím, že je přinucen zvednout zadek ze židle a vyrazit do světa.
Možná si řeknete, že od toho má přece člověk slovníky. V nich ale zdaleka není všechno, a to, co v nich najde, je mnohdy nesprávné nebo zastaralé. Na to jistě namítnete, že dnes má překladatel k dispozici internet. Ani Google však není vševědoucí. Ten sice práci ulehčuje a zkracuje neocenitelným způsobem, ale úplně všechno se tam přece jen najít nedá. Pak už nezbývá než zvednout telefon - nebo vyrazit na pochůzky do terénu za lidmi, kteří dotyčné věci znají.
Kvůli slovíčkům musí překladatel volat například na hasičskou stanici. Obchází prodejny potápěčského či horolezeckého vybavení, potravin, obuvi, oděvů i kuchyňských potřeb a vyptává se personálu. Telefonuje do nemocnic, protože potřebuje mluvit s patologem, kardiologem nebo gastroenteroložkou. Konzultuje odborné výrazy se soudci i advokáty. Celý večer trápí nekonečnými dotazy kamaráda a kamarádku, kteří pracují jako sociální pracovník a kurátorka. Obrací se s žádostí o pomoc na lidi, kteří v Česku hrají kriket, baseball nebo americký fotbal. Několik večerů u piva tahá moudrosti z kamaráda archeologa a odborníka na středověk.
Český překladatel má potíže, když při práci narazí na problematiku moře. Ne že by příslušné termíny v češtině neexistovaly; problém je v tom, že nejsou v obecném povědomí a zná je jen málokdo. Proto je rád, když může mezi své přátele počítat i námořního kapitána ve výslužbě, který ví o moři a mořeplavbě v podstatě všechno, a pokud náhodou něco neví, tak ví, kde to najít. Jak jinak by se člověk dozvěděl, že loď plovoucí do Arktidy musí mít ledovou třídu a k orientaci používá nikoliv „ledovou mapu“, nýbrž mapu ledové situace, že pro lepší viditelnost ve špatném počasí jsou v kormidelně rotační okna a loď je označená pozičním světlem, a co to je handšpak, úpona nebo besanový řetěz.
Termíny týkající se sněhu a ledu si člověk zase může ujasnit s příslušnými odborníky ve vodohospodářském ústavu, od kterých se dozví, že existují jevy jako vnitrovodní led nebo ledová kaše. Na přírodovědecké fakultě si ověří podrobnosti o životním cyklu jistého druhu červů či o stavbě kanárčích křídel. Nebo volá do továrny na klíče a zámky a vyptává se na detaily ohledně jejich konstrukce.
Vždyť co by překladatel pro čtenáře neudělal. Pokud však jde o název tohoto sloupku, sám jsem takhle daleko ještě jezdit nemusel. Kdysi jsem byl ovšem nucen kvůli názvům různých druhů holubů telefonovat v noci - vzhledem k časovému posunu - jednomu chovateli do Kanady. Ale jednou jsem jel na konzultaci za panem spisovatelem, který bydlel na hausbótu na Seině kousek od Paříže. Povinnosti tehdy posloužily jako skvělá záminka pro výlet a pro návštěvu, která pro mě dodnes zůstává velkým zážitkem. Takže vidíte, že překladatel nesedí pořád jenom doma a nekouká do obrazovky počítače nebo z okna.
***
Google není vševědoucí. Někdy nezbývá než vyrazit na pochůzky do terénu za lidmi, kteří dotyčné věci znají...
O autorovi| Robert Novotný, překladatel
