Studená sprcha, tak by se asi dala charakterizovat víkendová zpráva, podle které se drtivým vítězem íránských prezidentských voleb stal Mahmúd Ahmadínežád. Lidí, kteří se po této sprše otřásli, byla celá řada.
Špatnou zprávou bylo toto oznámení pro Baracka Obamu, který ji může považovat za odpověď íránských voličů na svou nedávnou káhirskou řeč. Neblahou zvěstí je však i pro další státy, počínaje Evropou a konče arabskými státy, znervóznělými čím dál větší agilností Teheránu. Zcela šokující je Ahmadínežádův úspěch pro ty Íránce, kteří hlasovali pro kteréhokoli z ostatních tří kandidátů. Prezidentova výzva z vítězného proslovu, že teď je třeba soustředit síly hlavně na společné budování, zní ve světle pozatýkání šéfů opozičních uskupení přímo orwellovsky.
Hlavní zprávou možná není ani tak Ahmadínežádovo vítězství – vždyť znovuzvoleni byli zatím všichni prezidenti, kteří se o to pokusili – ale něco jiného. A to rychlost a drtivost, s níž Ahmadínežád zvítězil. Nikdo nemohl vyloučit, že v druhém kole po dramatickém boji nakonec svůj post obhájí, ale naděje, které vyvolal meteorický vzestup Míra Hosejna Músávího, rychle přifoukly ochablé sebevědomí liberálně laděných voličů.
Přinejmenším se čekalo, že se projeví onen mlčící Írán, o kterém tolik komentátorů pořád mluví, Írán mladých vzdělaných sebevědomých obyvatelů měst, kteří mají plné zuby izolace země, špatné ekonomické situace a neustálého špiclování. Ahmadínežád a lidé, kteří za ním stojí, však rozumí svému řemeslu a tyto naděje energicky utnuli Jiný Írán Předním faktorem dalšího vývoje v Íránu tedy bude zmíněná nenadálost Ahmadínežádova úspěchu, ale také energičnost a bezskrupulóznost těch, kdo se o toto vítězství postarali. Řeč je nejen o údajných volebních podvodech, o nichž mluví všichni tři poražení kandidáti, ale celková atmosféra hysterie, která letošní hlasování provázela.
Zklamané naděje reformátorů nyní nepochybně povedou k hluboké frustraci. Otázkou pak je, zda ta povede k letargii (jako po zklamání z „íránského Gorbačova“ Chátamího), ničivé zlobě (jako o tomto víkendu), anebo další mobilizaci a lepší organizaci nespokojenců. Mezi mnohými Íránci náhle panují obavy, že nová situace vyvolá zesílenou represi ze strany režimu, nejen hned teď, ale dlouhodobě, a to třeba i oblasti kultury nebo náboženství. Jedno je jisté už teď – volby, uskutečněné právě třicet let po islámské revoluci, povedou k mnohem větší polarizaci společnosti.
Za zaznamenání stojí ještě jeden fakt. Když náhle vyšla hvězda pragmatického reformátora Músávího, mluvilo se o tom, že nejvyšší duchovní vůdce Chameneí dal od Ahmadínežáda ruce pryč, jinak by prý přece nepřipustil kandidaturu tak silného hráče, který si vysloužil ostruhy už za dob války proti Iráku. Zdá se, že to byl špatný odhad, a že nejen Chameneí, ale ani hospodářsky angažovaná klika Revolučních gard zatím o žádné reformátory nestojí. Svůj výnosný byznys raději budou dělat v izolované zemi pod křídly neschopného a konfrontačního Ahmadínežáda, než by riskovali otevření ekonomiky pod nějakým „íránským Obamou“, byť s nadějí na mnohem lepší obchody. Ke změnám zřejmě dojde, teprve až tito lidé budou chtít.
Svět uvažuje jak dál Íránská kampaň byla letos velmi osobní a ostrá, ale co se týče zahraniční politiky, Ahmadínežád nepřišel s ničím novým. Asi zcela realisticky odhadl, že řadoví Íránci rádi vidí svou zemi jako hlavního soupeře Spojených států.
To staví do zcela nové pozice prezidenta Obamu, který snad věřil, že alespoň na jedné frontě se jeho opakovaně deklarovaná dobrá vůle projeví nějakým průlomem. V arabsko-izraelských záležitostech to tak zatím nevypadá a v případě Severní Koreje už vůbec ne. Zbýval tedy Írán, který pod novým vedením možná mohl udělat pár vstřícnýc kroků, zvlášť když sám Obama v Káhiře zdůraznil, že neupírá Íráncům právo na nukleární technologii. Tato naděje se nyní rozplývá. Ahmadínežádovo vítězství představuje paradoxní výhodu pro ty, kdo nevěřili, že by se Írán vzdal jaderné bomby, a to ani po vítězství kandidáta, jako byl Musaví. Příchod nového prezidenta by naopak rozptýlil tlak vyvíjený na Írán a oddálil by termín, který Obamova administrativa neoficiálně stanovila jako hranici pro jasný posun ve věci íránských jaderných plánů.
Novému prezidentovi by se musel dát čas. Se starým dobrým Ahmadínežádem všichni vědí, na čem jsou, a Obama bude moci ukázat, zda ovládá diplomacii ve všech jejích podobách – i těch, které v Káhiře nezmínil.
O autorovi| Jan Fingerland komentátor ČRo 6
