Natočit umělecky věrohodný film o tak tragické záležitosti jako smrt dítěte je úkol pro mistry oboru, snad rovnou pro Bergmana. Pouštět se na tak riskantní terén není pro každého a určitě takový úkol nezvládla ani scenáristka Hana Cielová ani režisér Zdeněk Zelenka. Starší rodiče Klárka (Dagmar Havlová) a Luděk (Viktor Preiss) se ocitnou v tragické životní situaci – jediný syn Michal, gymnazista, odjede na studijní pobyt do Kanady a tam zemře při dopravní nehodě. V zámoří bydlel u Čechokanaďanů, kteří při nehodě také zahynuli, naživu zůstal jen jejich syn Jan, rovněž jedináček. Ten pak přijíždí do Čech a oba manželé složitě hledají cestu k němu i k sobě, přičemž Klárka je empatičtější, zatímco Luděk je psychotický a málem způsobí další tragédii.
Příběh nemá regulérní děj, chybí mu živé dialogy i dramatická zápletka, ta se jakž takž odehraje až v poslední třetině. Je také značně nevěrohodný - jako celek i v detailech, autorčino konstruování je od počátku nepřehlédnutelné. Zarazí také všeprostupující ušlechtilost, která se příběhem vine, ať už jde o čítankově ideální vztah matky se synem, či s jeho dívkou. Kapitola sama pro sebe jsou odkazy na přírodní moudrost a indiánské šamany, což je do scénáře opět nepřesvědčivě zakomponováno prostřednictvím Michalova i Janova zaujetí pro indiánskou kulturu a ekologii. Jak se ukáže, žádná znamení nelze brát na lehkou váhu, a už vůbec ne vránu, která doprovází matčiny neblahé předtuchy. Závěr je ještě šablonovitější než všechno ostatní: hrdinové jsou šlechetní a citliví, nehodu nikdo nezavinil, jelikož do vozovky skočil jelen, čili vše padá na vrub přírody, nevyzpytatelné a určující naše životy. Takové šustění papíru by se dalo čekat v telenovele, ale podle všech indicií, tvůrci měli mnohem vyšší ambice. V každém případě scénář této úrovně má svéprávný dramaturg jednoduše smést ze stolu. „Štrikující režie“ Režie Zdeňka Zelenky „štrikuje“ situace, aby vyzněly co nejefektněji a zapůsobily na city. Dopomáhá mu k tomu vlezle jímavá hudba a sbírka různých klišé. V krematoriu cituplně zazní textík zemřelého, rodiče si promítají film, na němž je syn jako malý chlapeček, když kamera snímá jejich odchody z agentury pro studenty dává si záležet aby vynikla „zoufale ztracená“ silueta matky v -černém. Nechybí ani sady pohledů do prázdna. Prvních dvacet minut si rodiče skypují se synkem, ve střední části především nabízejí pohled na své duševní stavy, a když si má synek z Kanady vzít svačinu, je to jak kapitola z Dostojevského. Teprve v závěru se začne cosi dít.
Co z toho, že Havlová i Preiss jsou výborní herci, když v podstatě nemají co hrát. Havlová je jako Klárka zhroucená do sebe, ale v inscenaci není prostor, aby mohla rozehrát své stavy do větší hloubky, i to, jak se dere zpět k životu. Viktor Preiss má jako Luděk ještě nevděčnější úkol, jeho postava od určitého a režií nevysvětleného momentu reaguje psychopaticky a hystericky. V charakterech všech tří postav je něco přemrštěného, s čímž herci musí bojovat, aby mohli zahrát aspoň částečně věrohodné figury. Představitelé „obou synů“ Jakub Grafnetr a Filip Cíl jsou nezkušení, což by tolik nevadilo, ale oběma chybí schopnost vyjádřit myšlenkové pochody a dlouhé civění či toporná gesta asi vrstevnatější herecký výkon nenahradí.
Kanadská noc asi určitě nepobouří nikoho nevhodnými scénami nebo vulgarismy, ale životu je na hony vzdálená. A oba představitelé hlavních postav by i méně náročný televizní divák rád viděl hrát dobré role.
HODNOCENÍ LN ***** Kanadská noc
Scénář: Hana Cielová Kamera: K. Faireisl Režie: Zdeněk Zelenka ČT 1, 14. 12.
***
„Text jsme znali dlouho dopředu. Nezkoušelo se, ale točily se dost dlouhé úseky filmovou kamerou. Setkala jsem se i s matkami, které přišly o dítě – hodně jsem si z toho vzala.“ Dagmar Havlová o scénáři
