Čtvrtek 23. května 2024, svátek má Vladimír
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Babička a právo

Česko

OČIMA OMBUDSMANA

Dnes o stavu práva v zemích

Koruny české Každý z nás sám sobě trochu fandí, a tak si často namlouváme, že se ve svém chování řídíme nějakými vznešenými morálními principy. Ve skutečnosti však většinou jednáme pod vlivem prvotních a dosti mlhavých dojmů z dětství, které si mnohdy už nejsme schopni vybavit zcela jasně, přesto však jsou v nás hluboce zakořeněny. Vlastně ani nepotřebujeme nějaké psané právo. S citem pro právo a spravedlnost na tento svět přicházíme, a ač bychom tyto pojmy asi neuměli příliš definovat, vidíme-li nespravedlnost, poznáme ji. Cítíme ji, neboť právo a spravedlnost (jak napsal kdysi Karel Čapek) jsou city stejně prvotní, strašné a hluboké jako láska nebo hlad.

Moje první poznání toho, čemu říkáme právo, je staré zhruba šedesát let. Bylo mi asi pět roků. Babička mě vedla za ruku a určitě se těšila, až budeme doma. Byl červenec, bylo vedro a moje malá, obtloustlá babička se určitě už nemohla dočkat stínu naší zahrady. „Hele, babi!“ zvedl jsem z kraje chodníku malou ušmudlanou peněženku. Nevím už, kolik tam bylo, moc asi ne. Babička vzdychla, pravila, že co se najde, musí se vrátit, otočili jsme se a v tom vedru jsme putovali přes půl města na jakýsi úřad. Nepotřebovala k tomu žádné velké vzdělání, natož právní. Věděla, že to tak platilo vždycky a že něco takového snad nemohli zrušit ani komunisti. Nemýlila se. Tak – samozřejmě a spontánně – má fungovat právo.

Od té doby uplynula spousta času. Mnohé se změnilo, zda vždy k lepšímu, těžko říci. Snad ale nebudu považován za nerudného stárnoucího muže, dovolímli si konstatování, že dnešní svět se od lapidárních a pochopitelných pravidel dosti vzdálil. To, co dnes plodí parlamenty většiny zemí, připomíná pohříchu spíše technické normy, rozkazy vrchnosti, jejichž smysl a účel je mnohdy obtížné vystopovat. A tak se z práva, tohoto báječného vynálezu lidí, který jim má umožnit vedle sebe spořádaně žít, stává nástroj nesrozumitelný, někdy až nenáviděný, který spíše než k nastolení míru ve vztazích mezi lidmi vede k tomu, že každý si z rozporuplných textů vybere to, co se jemu hodí, a za spravedlnost svou jde se bít.

Věru podivný je právní svět, ale nejen ten dnešní. Již někdy v šestém století před naším letopočtem považoval jistý Anacharsis za potřebné sdělit svému příteli Solonovi, že jeho zákony mu připomínají pavučinu – slabého a nepatrného zadrží, ale mocní a bohatí jí propadnou. A na podobnou notu znějí i verše napsané o více jak dva tisíce let později, které si v příběhu o králi Learovi stěžují, že skrze hadry prosvítá i malý hřích, leč kožich a talár skryjí všechno. Zda existuje řešení? Snad ano – co kdybychom začali každý sám u sebe, tedy s koštětem před svým vlastním prahem?

Včera jsem dočetl obsáhlý spis. Letitý spor dvou sousedů, na jehož začátku nestojí špatná pravidla, ale daleko více obyčejná zloba a nepochopení, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Neúcta k prastarým pravidlům, že smlouvy se mají plnit, nikomu se nemá škodit a každému má být dáno, co jeho jest. Co na tom, že žijí a budou dál žít vedle sebe? Hurá do boje za vlastní a jedinou pravdu. Kvůli kousku plotu a jakési rouře. Moje babička by řekla: „Sousede, snad se nějak dohodneme, ne? Přeci kvůli tomu nepůjdeme k rychtáři!“ Nepůjdou – u soudu už byli několikrát, tak ještě píšou ombudsmanovi. A dokud neumřou, budou psát dál.

***

Co dnes plodí parlamenty, připomíná spíše technické normy, jejichž smysl a účel je mnohdy obtížné vystopovat

O autorovi| PAVEL VARVAŘOVSKÝ, veřejný ochránce práv

Autor:

Pracující důchodce skončil po nehodě bez příjmů. Účty poplatil díky životnímu pojištění
Pracující důchodce skončil po nehodě bez příjmů. Účty poplatil díky životnímu pojištění

Spousta důchodců si dnes přivydělává, aby zvládli zaplatit stále rostoucí výdaje a nemuseli se spoléhat na pomoc svých blízkých. Podobně tomu bylo...