Ovšemže náhoda (podložená technickými a rozpočtovými problémy) je laciné vysvětlení toho, proč tři asijské země vysílají automaty ke stejnému cíli v rozmezí osmi měsíců. Čína a Indie dlouho zaměřovaly kosmonautiku jen na aplikované obory: na meteorologii, komunikaci, dálkový průzkum Země (včetně vojenského zpravodajství, monitorování přírodních zdrojů nebo kartografie). Jak ale jejich ekonomiky raketovým tempem rostou, začaly se orientovat i na mise s dlouhodobým hospodářským přínosem. A Měsíc se na rozdíl od monitorování černých děr nebo vzdálených galaxií pro podobný účel přímo nabízí.
V jiné pozici je Tokio, které se meziplanetárním cestám věnuje už dvacet let a užívá je ke zdokonalování technologií. Sondy „Made in Japan“ studovaly Halleyovu kometu i Mars a lunární program je jen logickým pokračováním trendu.
Často se v souvislosti s lety na Měsíc hovoří o tom, že čínskou ambicí je poslat sem v dohledné době kosmonauty. Podobné zprávy bývají ale důsledkem nepřesných překladů nebo záměrného zkreslování. Nejlidnatější země světa na pilotovaný lunární program dnes nemá techniku ani technologii. A celonárodní mobilizace ekonomických i lidských zdrojů nejspíše nepřijde. Na to je Měsíc cílem příliš nebezpečným, drahým a okoukaným. Lidé se zde už přece procházeli. A krom toho: desetileté a mnohamiliardové dobrodružství by bylo vyváženo jen několika dny pozornosti médií, dost možná i s uštěpačnými komentáři.
Navíc by však čínská pilotovaná výprava na Měsíc zřejmě nejvíce pomohla americké kosmonautice, neboť by oživila památnou větu bývalého amerického prezidenta Lyndona Johnsona: „Nechci usínat pod rudým Měsícem“. Ostatně, ta se dnes (do značné míry účelově) používá jako jeden z klíčových argumentů pro návrat Američanů na lunární povrch.
O autorovi| Tomáš Přibyl, spolupracovník České kosmické kanceláře
