David Rath má novou nadávku: bakalář. Při nedávné televizní debatě s Václavem Moravcem končil téměř každý svůj výpad vůči náměstkovi ministryně zdravotnictví Marku Šnajdrovi oslovením „pane bakaláři“. – „Tak je to, víte, pane bakaláři?“ nebo „Tak to není, a vy to moc dobře víte, pane bakaláři.“ Záměr byl zřejmý. Doktor Rath chtěl zdůraznit, že pan Šnajdr studoval na vysoké škole kratší dobu, a nemůže být tudíž na stejné úrovni jako on, magistr a doktor. Proti tomu se mi zdá vztyčený prostředníček skoro přijatelnější.
Možnost vybírat pro děti už základní školu podle vlastního gusta a nebýt odkázán jen na školu spádovou, je bezesporu vymoženost. Není ale na škodu povšimnout si, co říká v jednom z interview přední bioložka profesorka Helena Illnerová. Když vypráví, jak se musela v roce 1948 vrátit ze zrušené anglické školy do běžné, říká: „Poprvé jsem pochopila, co to je, když mám spolužáky blízko domu, kde bydlím. Pochopila jsem, co to je radost hrát si na ulici. To jsem před tím nikdy nezažila, protože jsem musela jezdit do středu města do anglické obecné. Myslím, že to, že jsem poté chodila do školy, kde byli spolužáci všeho možného sociálního složení, a byli to zároveň kamarádi, kteří bydleli okolo, mi do života dalo hodně...“ (Knížka rozhovorů s různými osobnostmi, z níž cituji, se jmenuje Vzdělanostní společnost po česku?) Odborné školy mají dostat nějaké peníze od EU, aby se připravily na výuku dospělých, a vykompenzovaly tímto způsobem nedostatek žáků způsobený poklesem populační křivky. Přišlo mi to zvláštní. Copak je učení dospělých náročnější než výuka teenagerů? „To si pište,“ ujistil mne ředitel jedné integrované školy. Sám odhaduje, že z devadesáti učitelů, kterým šéfuje, by to dokázalo tak deset. Vtip je prý hlavně v tom, že když učí člověk dospělé, nestačí mu, když zná jen základy svého oboru. Musí být na úrovni nejnovějších poznatků a technologií. No, musím říct, že jsem něco takového předpokládala i u těch, kdo mají učit „jen“ mládež.
Zkušenost: Fakt, že jsou obchody přeplněné zbožím, ještě neznamená, že seženete to, co potřebujete. Dítěti můžete sice koupit naprogramovaného plyšového psa, křečka a snad i sourozence, mluvící knížku, blikající boty nebo počítač do kapsy, ale na nátělník dost dlouhý, aby z něj při každém sehnutí nekoukaly ledviny, prostě nenarazíte.
