Ukrajinské hnutí odporu Otěchto hnutích, z nichž mnohá se ještě navíc tak či onak zapletla s nacistickou třetí říší, se dodnes vedou vášnivé spory. Vedle sovětizovaného Pobaltí, kde Stalin už po jeho obsazení ještě před počátkem války provedl třídní a národní genocidu a kde i po válce partyzánské skupiny kladly odpor do počátku padesátých let, bylo nejvýznamnější hnutí odporu soustředěno na Ukrajině.
Pohled na něj rozděluje dodnes i Ukrajinu. Na prosovětském, rusky hovořícím východě pokládají občané květy k pomníků sovětské armády a na západě k pomníkům těch, kteří proti této armádě léta bojovali. Východ země byl zděšen, když bývalý prezident Viktor Juščenko jmenoval Stěpana Banderu, vůdce nacionalistů, národním hrdinou Ukrajiny. Když bylo toto jmenování soudem zrušeno, na západě naopak nacionalisté vyzývají „pravé Ukrajince“, aby byl Banderův portrét pověšen do každého bytu.
Organizace ukrajinských nacionalistů, označovaných v Česku hanlivě znějícím přívlastkem „banderovci“, se snažila pro Ukrajince, rozdělené v meziválečném období do tří států, dosáhnout toho, co Češi a Poláci získali už v roce 1918. Tedy samostatnosti a sjednocení národních území do jednoho státu.
Stalin sice na konci války ideu „sjednocení“ uskutečnil, ale pod sovětskou kuratelou, která navíc měla rusifikační rysy. Proto ukrajinští nacionalisté, kteří bojovali proti Sovětům od počátku války, částečně i jako spojenci hitlerovského Německa, sovětskou Ukrajinu nikdy nepřijali a snažili se dosáhnout nezávislého státu.
Vraždy civilistů Ve složité, nepřehledné, civilizačně zaostalé a brutální realitě východní Evropy nebyli ukrajinští nacionalisté jen bojovníky proti Stalinovi, komunistům a Sovětskému svazu, ale válčili i s Poláky, Židy a částečně i s Čechy a Slováky. Během bojů docházelo i k vraždám civilního obyvatelstva. Vraždilo se na všech stranách. K boji proti stalinismu měli ukrajinští nacionalisté, pobaltští lesní partyzáni nebo polský nekomunistický odboj, jenž také bojoval se Sověty ještě dlouhé měsíce po konci války, dobré důvody – tito lidé pochopili podstatu tohoto zločinného režimu.
O interpretaci a hodnocení těchto hnutí se dodnes vedou obrovské spory jak v zemích, kde působila, tak v mezinárodním měřítku. Putinovo Rusko, žárlivě střežící zjednodušený pohled na Rudou armádu jako osvoboditelku východní Evropy od nacismu, nelibě nese objektivní pohledy na protikomunistická a protisovětská ozbrojená hnutí odporu na východě Evropy.
Češi, na rozdíl od Poláků více chápajících složitost celé válečné i poválečné situace na východě Evropy, se ve svých pohledech velice blíží „sovětskému“ postoji dnešních ruských vládců. Jedním z důvodů je i to, že se Češi stále ještě nerozešli s mýtem „třetí republiky“, tedy obdobím mezi lety 1945–1948. To, že se už tehdy Československo postupně ponořovalo k totalitní, komunistické budoucnosti a že i tato doba patří k temným kapitolám dějin, si ani dvacet let po listopadu není ochotna většina veřejnosti připustit.
Likvidace banderovců u nás spory nevzbuzuje Třetí republika se jako stát kolaborující se stalinským Sovětským svazem dokonce aktivně zapojila do ozbrojené likvidace odpůrců sovětské diktatury a v letech 1945–1948 se podobně jako polská prosovětská vláda podílela na zničení „banderovců“. Dodnes nenajdeme téměř žádné Čechy, kteří by považovali likvidaci ukrajinských sil snažících se přejít či probít na Západ za chybu, za něco, co si zaslouží z dnešního pohledu přinejmenším přehodnocení.
