Existují volby, kde nejsou rozhodující přesná čísla pro partu A nebo partu B, a přece o nich mluví celý svět. Třeba v Iráku. Ani osm měsíců po volbách, které formálně vyhrál sekularista Aláví, ještě země nemá vládu. Tak čím jsou zajímavé? Osmiměsíční přetahování ukazuje vliv Íránu, skutečného vítěze irácké války, který stojí za šíitou Málikím. A podobný souboj včera proběhl v Barmě.
Slyšíme-li, že barmská junta povolila po dvaceti letech volby, jako bychom zažili déja vu. Právě ty poslední v roce 1990 totiž se svou stranou vyhrála Aun Schan Su Ťij a od té doby ji junta drží v domácím vězení. Není žena, kterou Václav Havel rok poté úspěšně navrhl na Nobelovu cenu míru, jakýmsi barmským Dubčekem? Neobjeví se teď – tak jako Dubček v listopadu 1989, tedy po dvaceti letech – na „balkonu Melantrichu“, aby sklidila hold národa? Ne. Protože barmská junta v tom umí chodit lépe než husákovští komunisté.
Fakt, že služebně nejstarší junta na světě (vládne od března 1962) povolila volby, nevypovídá o její slabosti. Vypovídá spíše o tom, že často vysmívaný Francis Fukuyama měl se svým Koncem dějin do značné míry pravdu. Netvrdil přece, že liberální demokracie všude zvítězí, ale že i grázlové se budou fíkovým listem liberální demokracie maskovat. A právě to činí barmská junta.
Ani junta sama neví, jak přesně volby dopadnou. Zatím se spokojuje s prohlášením, že výsledky zveřejní „včas“. Ale ať už dopadnou jakkoliv, junta se pojistila prozíravěji než Jakešova KSČ: začala privatizovat majetek, který za půlstoletí sama znárodnila. A kdo asi ty cínové a nefritové doly, přístavy, pole, továrny i vládní budovy koupí? Hádejte třikrát. To, co nezískají barmští generálové, získá Čína coby jejich patron. Ne, Fukuyama se nemýlil.
