KOMENTÁŘE LN
V devadesátých letech to občas vypadalo, že demokratizace je globální vlna, která se šíří stejně nezadržitelně jako třeba melírované vlasy. Jenže čelit demokratizační vlně je bohužel snazší – stačí mít vládce, kterým nevadí být mezi posledními staromilci, jen když si udrží moc.
Zastáncům demokracie v takových zemích dnes doba nepřeje. Dovoz demokracie přišel o prestiž kvůli zpackané americké invazi do Iráku, narůstá naopak vliv zemí, které se na demokracii dívají skrz prsty, jako je Čína a Rusko. Jinak se ovšem v mezinárodní politice vůči diktaturám opakují staré známé motivy. Jedni propagují bojkoty; jiní namítají, že izolace není řešením, a doporučují „konstruktivní dialog“. S těmito argumenty v roce 1997 přijali Barmu sousední země do sdružení ASEAN. Po deseti letech jsou politické výsledky nulové a hospodářské v podstatě taky – nejdůležitějším partnerem režimu byla a je Čína.
O tom, že barmské demonstrace posledních dnů jsou neseny touhou po demokracii, ovšem není pochyb. Bezprostředním podnětem sice bylo zdražení benzinu, ale tomu se v zemi, kde je normální politika zakázaná, nelze divit. V čele demonstrací sice stojí exotičtí mniši, ale i pro současnou generaci demonstrantů zůstává největší autoritou Aun Schan Su Ťij. A ta není žádný nepraktický maskot – její strana v roce 1990 vyhrála volby. Může se tedy vykázat řádnějším politickým resumé než u nás v 80. letech Václav Havel, který tehdy vytrvale prohlašoval, že se nehodlá stát politikem.
Mezinárodní situace také není docela beznadějná. Čína dnes posiluje svou pozici po celém světě tak, že při investování a poskytování pomoci se neváže lidsko právními ohledy, které brzdí západní státy. Jenže i ona by dala přednost tomu, aby se olympiáda v Pekingu příští rok nekonala ve stínu nějakého masakru za humny. A pro evropskou pozici byla nejdůležitější reakce Francie, která nejenže násilí odsoudila, ale také, stejně jako v případě Íránu, jasně řekla, že hodlá omezit francouzské investice. Něco takového bychom od prezidenta Chiraka nikdy neslyšeli. Význam nástupu Nicolase Sarkozyho tedy vskutku není omezen na samotnou Francii.
Čtěte Téma na str. 3
