Jeho politická přeměna se stala terčem kritiky už v době jeho nástupu do Bruselu a nyní ji oživil portugalský europoslanec z levice Miguel Portas. Na svém blogu zveřejnil rozhovor z roku 1976 s tehdy dvacetiletým Barrosem a rozeslal ho zaměstnancům europarlamentu.
Barroso, v té době vycházející hvězda Marx-leninistické studentské federace, dorostenecké líhně portugalských komunistů, kritizuje v interview „anti-proletářské“ zásahy tehdejší vlády a odsuzuje je jako „důkaz krize buržoazního vzdělávacího systému“. A vyzdvihuje požadavky studentů, protože vznikly v rámci „revoluční struktury“.
Proletářský slovník by Barroso roku 2007 asi nepoužil a názor na „buržoazní“ školství zjevně také coby pozdější posluchač prestižních univerzit v Evropě a USA změnil.
Své maoistické angažmá vysvětlil dobou: bojoval proti Salazarově diktatuře v Portugalsku a ideje největšího čínského komunisty mu připadaly jako správná odpověď; konkrétně v případě zveřejněného rozhovoru se Barroso rozčiluje nad zákonem, který omezoval právo na vzdělání.
V kontextu dnešní doby byl vlastně takový bojovník za lidská práva – byť není jasné, kdy si přestal vyvěšovat Maa na zeď a začal počítat mrtvé, které za sebou čínský revolucionář nechal.
Barrosův případ není ojedinělý: otázkám mířícím na morální integritu byl vystaven maďarský komisař László Kovács, svědomitý úředník v časech totality ve střední a východní Evropě, nebo Francouz Jacques Barrot, obviněný a později i odsouzený za nelegální financování své mateřské strany ve Francii.
Mluvčí komise tehdy na podzim 2004, kdy se Barrosův tým tvořil, všechny dotazy odbyla prohlášením, že je věcí národních vlád, koho do Bruselu vyšlou, a že komise tu nemůže být sudím. Neoficiálně si pak ulevila, že „skoro všichni politici v Evropě nad 30 let mají nějakou minulost“, kterou „nelze měřit kritérii dnešního svobodného světa“. „To by tu pomalu každý druhý nebyl,“ řekla tehdy.
Mluvčí, dnes už bývalá, měla v něčem pravdu. Portugalský maoista z roku 1976 není to stejné jako maoista roku 2007 z Česka nebo Německa. „Historická slepota“ Bruselu přesto udivuje. Nejde o europarlament, tam za to mohou voliči, ale o nevolené instituce. Po euroúřednících se vyžadují často neuvěřitelné znalosti, na jejich minulost se ale nikdo neptá.
Tak se může stát, že prestižní funkci šéfa oddělení komunikace v Radě ministrů unie dostane Karel Ježek. Bývalý novinář, bývalý diplomat, a podle seznamů ministerstva vnitra také bývalý estébák. Pozice agent, krycí jméno Karo.
Vadí, nevadí? Bruselu rozhodně ne.
O autorovi| Kateřina Šafaříková, stálá zpravodajka LN
