Pozvali mě na snídani na polskou ambasádu a mluvilo se tam o polsko-českých vztazích. Tedy čeští účastníci schůzky mluvili spíš o vztahu české společnosti k Polsku a Polákům a o možnostech, jak v nich něco pozitivního udělat. Cítila jsem se dobře: všichni mí spolustolovníci o věci hodně věděli, byla to debata, která se ani za mák nepodobala hospodskému pábení a žvanění. I když snění se tam vyskytovalo také - ale spíš jako úvahy, co by se dalo a nedalo udělat a co se už děje.
Padlo i mnoho česko-českých stesků: na to, že polonistika jako obor na pražské Karlově univerzitě neexistuje, že čeští občané mají o Polsko podstatně menší zájem než Poláci o Česko a že své geografické blízkosti a nepochybných společných zájmů neumíme využít, jak by náleželo. Pro spravedlnost je třeba říci, že byla řeč i o tom, že v češtině už vychází víc překladů z polské literatury, než bylo zvykem. A třeba z té schůzky milovníků Polska něco vzejde.
Jak už jsem řekla, bylo mi příjemné pobýt chvíli mezi lidmi, kteří se zajímají o podobné věci jako já a jsou podobně naladění. Spoustu věcí jsme si nemuseli vysvětlovat, stačilo se o nich zmínit, a všichni už věděli. Hlavně jsem ale celou dobu s obdivem a úžasem zírala na Wladyslawa Bartoszewského, který byl hlavní osobou. Bartoszewski je zvláštním zmocněncem polského premiéra Donalda Tuska pro mezinárodní záležitosti, ale politické funkce většinou nejsou nic, co by mě ohromovalo. S obdivem daleko větším pohlížím na jeho životní dráhu: vězeň obou totalitárních režimů, nacismu i komunismu, voják slavné Armije Krajové a aktivista polského podzemního státu za války, člen tajné organizace legota, jež za války pomáhala Židům, přednášející na „létající univerzitě“ za komunistů, příslušník Solidarity, internovaný za stanného práva po roce 1981, významný polský diplomat po roce 1989 - a zároveň uznávaný historik, který přednášel na německých univerzitách, a autor spousty knih... nelze snad ani vyjmenovat všechny zákruty toho úžasného života, ani všechny pocty, jichž se tomuto neobyčejnému a nezdolnému muži dostalo.
Lidí s takovým životopisem se najde jen hrstka, v Česku bychom asi žádný „protějšek“ nenašli. Setkání s živoucí legendou by si měl člověk užít a dobře zapamatovat, kdo ví, zda ještě v životě někoho tak významného potkám. A tak jsem se dívala a bedlivě naslouchala. A žasla. Wladyslawu Bartoszewskému bylo v únoru osmdesát šest let, ale hádali byste mu nejvýš sedmdesát. Rozhodně není vůbec obvyklé, aby v takovém věku člověk letěl s diplomatickým posláním jednat s ministrem zahraničí sousedního státu. Bartoszewski ranní dvouapůlhodinové jednání u snídaně na polské ambasádě sledoval se zájmem, bylo zřejmé, že si z informací vybírá, co bude potřebovat, a že velmi dobře ví, o čem je řeč. A to měl před sebou další jednání! Ale na procházku bych s ním jít nechtěla, usnesla jsem se - ne že bych se ho neměla na co vyptávat, ale musela bych vedle toho vysokého pána běžet jako pejsek, takovým tempem si vykračuje.
***
Setkání s živoucí legendou by si měl člověk užít a dobře zapamatovat, kdo ví, zda ještě v životě někoho tak významného potkám. A tak jsem se dívala a bedlivě naslouchala. A žasla.
