Julius Mayer, objevitel zákona zachování energie, zemřel před 130 lety
Julius Robert Mayer se po promoci doktorem medicíny namísto výnosné praxe (mohli si jít na ruku s otcem, který měl v rodném Heilbronnu zavedenou lékárnu) vypravil na zkušenou na riskantní praxi lékaře na lodi plující na Jávu.
Tam jednoho z námořníků postihla vysoká horečka. Když mu podle tehdejších lapidušských mravů pouštěl žilou, lekl se, že mu poranil tepnu – tak světlou měl nemocný krev... Brzy však zjistil, že v tropech mají světlejší krev všichni lidé. Mladému doktorovi tato metabolická „anomálie“ nešla z hlavy.
Usoudil, že žilní krev se v tropech podobá tepenné proto, že obsahuje více kyslíku. Ve vzduchu je ho ovšem v každé zeměpisné šířce stejně. To znamená, že v tropech se kyslíku, ze zatím nevysvětlitelných důvodů , v tkáních spotřebuje méně.
Lodní lékař tehdy rozhodně netrpěl nedostatkem času k úvahám. Jen kdyby ho pořád nerozptylovalo to strašné vedro. Ano, to je ono. Prostředí mírného a tropického pásma se sice neliší obsahem kyslíku ve vzduchu, zato teplotou, a to značně. Pokud ale vyšší teplota skutečně sníží spotřebu kyslíku nutného ke „spalování“ potravy v těle, sníží tím pádem i dodávku tělesné energie z ní.
Lidé v tropech však pracují stejně tvrdě jako třeba v Německu, tudíž energii na práci vydají stejnou. Rozdíl je v tom, že v tropech vydají míň energie na udržování tělesné teploty. To znamená, že teplo a mechanická práce a energie z potravy jsou zaměnitelné, mohou se sčítají a odčítat, nejsou to „jablka a hrušky“, tudíž musejí mít společnou podstatu.
Málokterý objev přišel na svět tak nečekaně, bez jakéhokoli předběžného výzkumu či studia: energie je pouze jedna, nedá se vyrobit ani zničit, podléhá jen koloběhu, při němž může měnit formu. Takhle se onoho roku 1840 zrodila jedna z nejdůležitějších teorií celé přírodovědy – zákon zachování energie.
Hned následujícího roku Mayer posílá článek do časopisu Annalen der Physik und Chemie. Redaktor, významný fyzik Johann Poggendorf, odmítne příspěvek otisknout jako málo vědecký, poněvadž se mu zdá příliš spekulativní.
V květnu roku 1842 otiskne práci v Annalen der Chemie jejich zakladatel Justus von Liebig. V roce 1845 Mayer své úvahy rozšířil a přidal i výpočet mechanického ekvivalentu tepla. Je si vědom svých odborných omezení, chce diskutovat, tříbit. Nikdo z fyziků se s ním však nebaví.
Naopak, vychází článek, v němž je Mayer vykreslen jako politováníhodný komický amatér, navíc podobné myšlenky brzy publikují jiní (o něco později a nezávisle na Mayerovi zákon zachování energie formulují anglický sládek James Joule a Hermann Helmholtz, rovněž Němec a lékař). Výsledkem je, že se na něho sousedé i pacienti koukají jako na megalomana, který si přisvojuje cizí myšlenky.
Po jedné v depresi probdělé májové noci roku 1850 Mayer skočil z okna. Měl štěstí – „jen“ si těžce pochroumal nohu. Potom šel dobrovolně na léčení do nervového sanatoria. To pak na čísi „dobrou radu“ změnil v ústav, kde s ním zacházeli tak, jak se tehdy ještě převážně zacházelo s blázny – svěrací židle, skotské střiky, krutá dieta, občas nějaká ta nakládačka. Po mnoha urgencích rodiny ho pustili – po třinácti měsících.
Po čase se doktor Mayer znovu ujímá své lékařské praxe a s pomocí věhlasného britského fyzika Johna Tyndalla se v průběhu 60. let 19. století i domůže priority a uznání.
Zemřel v jihoněmeckém Heilbronnu, ani ne čtyřiašedesátiletý, 20. března v roce 1878.
