SAMIZDAT
Stránky Kmene tohoto léta vynikaly několikapalcovými titulky a půlstránkovými fotografiemi, což by svědčilo o okurkové sezóně. Jedna drobnička však vyvrací dojem, že se v kulturní oblasti nic nedělo: v č. 32 byla uveřejněna zpráva o obnovení činnosti českého centra mezinárodního PEN-klubu. Je v ní citováno úvodní slovo místopředsedy J. Nesvadby, jenž na schůzce 1. srpna vyzýval k toleranci a k integraci všech tří proudů české literatury – tento stav označil výslovně za anomálii ve světě ojedinělou. Na setkání ovšem nemohli být přítomni exiloví spisovatelé, o nichž se ještě před několika měsíci v Kmeni tvrdilo, že „za sebou zabouchli dveře“. Zatím se tedy sešli pouze se zástupci dvou vedle sebe existujících domácích literatur, té oficiálně vydávané a tzv. samizdatové. Leč ani takto koncipované shromáždění spisovatelů s dobrou vůlí k dorozumění a k nápravě ostudného rozkolu české kultury se nesešlo v úplném počtu: chyběli ti, které pod průhlednou záminkou zadrželi ten den pracovníci Státní bezpečnosti.
Kdo asi dal pokyn ke zřejmému protiústavnímu omezování osobní svobody, aby narušil hned v počátcích činnost PEN-klubu? Není těžké to uhodnout. Zapracovala tu setrvačnost normalizační politiky, jež z nekonformních intelektuálů udělala „efektivně mrtvé“, nikdy v kulturních dějinách země neexistující osoby, a každý jejich projev života tudíž prohlásila za nezákonné narušení idyly ideologické jednomyslnosti. Této politice je na hony vzdálena představa, že umělci by měli být – ostatně jako každý občan vědomý si svých práv – subjektem politiky, spolurozhodovat o osudech země, vidí v nich jen objekt svých zákulisních manipulací.
Jeden z předních stranických ideologických funkcionářů, básník Jaroslav Čejka, vyjádřil toto pojetí na stanici Praha 9. 7. t. r. lapidárně a bezostyšně: „Všichni pamatujeme doby, kdy si mnozí, i ti nejváženější a nejzodpovědnější umělci, právem stěžovali na nekvalifikované zásahy politických pracovníků do tvůrčí sféry, na jejich kompetentní hodnocení své tvorby. O to paradoxnější je, jestliže se dnes, v období přestavby a demokratizace společnosti, setkáváme s nekvalifikovaným hodnocením politických otázek z per či úst umělců, s jejich nekompetentními, diletantskými pokusy vstupovat do politiky bez znalosti potřebných souvislostí a bez pocitu odpovědnosti za možné následky.“
Jako na dlani tu máme názor kabinetního politika, který se domnívá, že politika je vyhražena partajním sekretariátům, že jedinými kompetentními osobami s nezbytnou znalostí souvislostí jsou profesionálové a aparátníci.
