* LN Vaše emigrace do Švýcarska byla dost dramatická. Váš muž už tam působil a vy jste žila s dětmi v Praze.
Ano. Manžel v roce 1968 trénoval ve Švýcarsku a najednou přišla okupace. Neměli jsme na něj žádné spojení ani peníze na vlak nebo na letadlo. Navíc ani pas. Ten návštěvní nám nakonec zařídil hokejový svaz a jeden z funkcionářů klubu, ve kterém manžel trénoval, pro nás přijel na hranice autem.
* LN To jste utíkali jen tak z hranic?
Přesně tak. Měla jsem dvě děti a dva kufry a neuměla ani slovo německy. A pán, který pro nás přijel, zase ani slovo česky. Tak jsme se nějak gesty domluvili, nasedli a jeli. Nevěděli jsme kam a co bude. Dětem bylo jedenáct a dvanáct a půl. To bylo v listopadu 1968.
* LN Jak to prožíval váš manžel?
Ten prý ve Švýcarsku úplně šílel. Všichni mu říkali, že mu pro rodinu dojedou, nebo se chudák zblázní. Naštěstí to dobře dopadlo.
* LN Jaké pro vás vůbec byly začátky v nové zemi?
To je vždycky těžké. Nejhorší to bylo pro děti, které doma brečely, že nechtějí do školy, protože nikomu nerozumí. Učitel jim pak po vyučování dával zadarmo hodiny němčiny. Švýcaři se tenkrát vůbec k Čechům, kteří utekli, chovali fantasticky. Dostávali jsme balíčky, nosili nám prostěradla, každý tu sehnal zaměstnání.
* LN Nebáli jste se přece jen, že i ve Švýcarsku mohou žít spolupracovníci Státní bezpečnosti?
Tenkrát snad ani tolik ne. Ale po listopadu jsme byli strašně překvapeni, když se ukázalo, kolik Čechů tu bylo fízlů. Některé z nich jsme dobře znali, ale nikdy by nás nenapadlo, že mohou donášet.
* LN Snažili jste se po roce 1989 zjistit, jestli někdo donášel i přímo na vás?
Na nás snad ne. Ale třeba na známé ano. Když chtěl jejich syn žádat o návštěvu do Švýcarska, tak mu řekli, ať si nejdřív poslechne, jak se jeho rodiče ve Švýcarsku baví. A normálně mu pustili nahrávku od nich z obýváku. My jsme ale byli vždycky hodně opatrní a domů si pouštěli jen hodně dobré známé. To je asi následek toho kriminálu. Prostě se sichrujete a máte z lidí respekt.
* LN Znali Švýcaři příběh vašeho manžela?
Ti z hokejového prostředí ano. Krásné bylo výročí padesáti let od olympijských her ve Svatém Mořici 1948. Pozvali tehdy všechny medailisty a byla z toho velká a dojemná sláva.
* LN Nepřemýšleli jste, že byste se po listopadu vrátili do vlasti?
Ne, nikdy. Sice jsme si pak zařídili i české občanství, ale o návratu jsme nikdy neuvažovali. V jádru jsme oba Češi, jenže ti Masarykovi. Ono je to podobné jako u rodičů mého manžela. Ti před bolševiky utekli ze Sovětského svazu. Jako jediní. Zbytek rodiny tam postříleli. Manželův dědeček byl totiž důstojník u cara a v rodině babičky byli lékaři, tedy inteligence. Manželovi rodiče o těch hrůzách nikdy nemluvili a nechtěli se jet do Ruska ani podívat. Komunistům zkrátka nevěříme a nikdy věřit nebudeme.
* LN Vy jste ale v Česku po roce 1989 byli.
To ano. Byli jsme v Praze a na dovolené na Moravě. I naše vnoučata, která mají mimochodem také české občanství, už v Česku byla. Ale natrvalo bychom se tam nevrátili.
* LN Nemrzelo vás, že to přece jen trvalo dlouho, než se o případu skupiny Modrý a spol. začalo pořádně mluvit? Třeba i na hokejovém svazu?
Já nevím, jestli to bylo pozdě. Svaz nás pozval třeba na mistrovství světa, které se v roce 1992 hrálo v Praze. Bydleli jsme v překrásném hotelu, ve kterém dřív bydleli jen komunisté. My jsme ale na český hokej opravdu nezanevřeli. Zase máme připravenou vlajku, budeme čekat na každé vítězství Čechů na šampionátu.
Po listopadu jsme byli strašně překvapeni, když se ukázalo, kolik Čechů tu bylo fízlů
