Bělorusko, oáza reálného socialismu v Evropě, bylo dlouhá léta terčem sankcí zemí Evropské unie. Teď, po volbách o nic demokratičtějších než ty předchozí, unie začíná omezení uvolňovat. To, že režim opoziční politiky po volbách neuvěznil, je chabý důvod k odměně. Lze za krokem EU vidět nějakou logiku?
V politice unie vůči represivním zemím se dosud srážely názory zastánců sankcí se spřeženectvím milovníků dialogu za každých okolností a těch, kdo za jediný smysl zahraniční politiky považují zajištění exportních zakázek. Spřeženectví zdá se získává navrch.
Anebo je za tím něco jiného: projevují se zde první výsledky šoku z ruské okupace Gruzie. Víra v postupné šíření demokracie (které sice už nikdo moc nevěřil, ale byla to stále poslední platná ideologie) byla drsně odsunuta geopolitikou. První příkaz, který z toho vyplývá, zní: udělat si inventuru a narýsovat si na mapě čáru ohraničující území, které jsem ještě schopen integrovat a v případě potřeby ochránit. To, co je za ní, co nejšetrněji odříznout a nechat plavat. To, co je uvnitř, si snažit k sobě připoutat i za cenu přimhouření očí nad civilizační úrovní. A v tomto novém, chladném pohledu se Bělorusko jeví být přirozenějším klientem než Gruzie.
Rusové geopolitickou hru milují -viz vojenská spolupráce s Venezuelou a půjčka Islandu. Evropa se k ní probouzí - pokud tedy jde o záměr, a ne souhru náhod.
Čtěte „Pozitivní odezva...“ na str 8
