Dodávat dříví do lesa sice jedno české přísloví neschvaluje, ale když si ho odtamtud někdo přímo objedná, nelze se divit, že mu ho přivezou v jakémkoli fakturovaném množství. Zvlášť když má lesů pán čím platit a jmenuje se prezident Ahmadínežád.
No kde byste totiž řekli, že se jezdí na nejlevnější benzin? Ano, v Íránu, který má druhé největší světové zásoby ropy na světě. Vtip je ale v tom, že 40 procent íránské nádrže dováží teheránská vláda svým motoristům ze zahraničí. A pak jim ho doma čepuje hluboko pod cenou.
„V současné době vyjde v Íránu litr benzinu na deset centů - tedy na tři koruny,“ říká ekonom perské sekce Rádia Svobodná Evropa v Praze Javad Kooroshy. „Tyhle ceny ale nejsou vynálezem dnešního režimu, levně se tam jezdilo už za šáha.“
V zemi je příliš málo rafinérií, které by z místních ložisek dokázaly potřebné množství náplně do motorů nakrakovat a jenom v dvanáctimilionovém hlavním městě jezdí miliony zastaralých aut s vysokou spotřebou. Ani protiíránská embarga zahraničním investicím do zlepšení infrastruktury nepomohla. „Lidé si na lacinou pohonnou hmotu už zvykli, a proto se dnes vládě benzin obtížně zdražuje,“ říká Kooroshy.
Podobná setrvačnost ovšem Ahmadínežádův režim ekonomicky vyčerpává - jen za dotování pohonných hmot zaplatil loni podle týdeníku Economist Teherán 17,5 procenta svého hrubého domácího produktu. Počátkem tohoto měsíce íránské ministerstvo energetiky oznámilo, že v následujícím roce přijdou dovozy benzinu a zemního plynu na 7-8 miliard ameických dolarů.
Íránská ekonomika navíc nesponzoruje jen řidiče doma - v zemi se už našlo dost chytráků, kteří levný benzin pašují sousedům za hranice. Economist mimochodem naznačuje, že někteří z nich patří i k elitním Republikánským gardám.
Země sice pořád vyváží dost ropy na to, aby si ajatolláhové mohli u benzinové pumpy hrát na grandy, ale při rostoucí ceně černého zlata je analytikům těžko pochopitelné, že růst ekonomiky, který roku 2005 při nástupu do funkce Ahmadínežád sliboval, není rychlejší.
Peněz na další a další dotované palivo má Írán dokonce tak málo, že od loňského roku zavedla ropná velmoc benzin na příděl. Kdo chce se svým peycanem - což je na čtyřproudovkách Teheránu nejoblíbenější vozidlo - projezdit víc než sto litrů na měsíc, má prostě smůlu.
„Od loňského května, kdy vláda příděly zavedla, vznikla po benzinu poptávka na černém trhu,“ říká Kooroshy. Zdaleka přitom podle něj není výjimkou, když si obyvatelé hlavního města vylepšují rodinný rozpočet taxikařením. A tak má benzin na příděl, obrazně řečeno, potenciál ještě výbušnější než motory populárních peycanů.
Režim, který dokáže vyhrožovat Spojeným státům i Izraeli svými raketami a jaderným programem, si potenciální hrozbu sociálních nepokojů dobře uvědomuje. Írán má ve své benzínové politice důležitou slabinu - a ještě hůř - ve Washingtonu o ní dobře vědí.
„Závislost íránské vlády na benzinu,“ řekl listu USA Today republikánský poslanec Mark S. Kirk, „znamená pro tamní režim rostoucí nebezpečí a pro západní země diplomatickou příležitost přinutit Írán k tomu, aby se ohledně jaderných zkoušek přizpůsobil mezinárodním pravidlům,“ prohlásil Kirk, když americkému Kongresu navrhoval sankce, podle nichž by měl každý dodavatel benzinu do Íránu ztratit přístup na trhy v USA. Nosit dříví do lesa se tedy časem možná opravdu neyyplatí.
Kirkovo přání oslabit Ahmadínežádovu ropnou velmoc utaženým kohoutkem benzinu zní na první poslech absurdně, ale od loňského roku má možnost občanských nepokojů souvisejících s nedostatkem pohonných hmot i reálný základ. Mikroprecedens, který Američanům bedlivě sledujícím osu zla musí vyhovovat.
Když totiž v květnu íránské úřady vyzkoušely alespoň 25procentní zdražení pohonných hmot - a navýšení ceny oznámily jen s několikahodinovým předstihem - žíznivé peycany okamžitě ucpaly příjezdy ke všem benzinovým pumpám. A rozezlení řidiči nejenže dvě takové stanice rovnou zapálili, podle agentury Reuters si ještě od plic zanadávali a vyhrožovali přitom prezidentovi smrtí.
Starý peycan, což prý persky znamená šíp, mezitím dál krouží po začarovaném kruhovém objezdu: Protože stojí jeho benzin jen tři koruny, jeho spotřeba roste (každoročně o 10 procent), Jelikož jeho spotřeba roste, dotace stále hlouběji poškozují státní kasu a s ní i všechny řidiče. Ale kdo by dnes přitom brzdil, když je litr jen za tři koruny?
„Vláda, která zdraží pivo, padne,“ omílával se kolem hospodských stolů jeden axiom pro pamětníky a vousatí íránští pohlaváři si možná dnes cestou z mešity brumlají něco podobného o benzinu. A jak doufají politici v Americe, nemusejí být přitom zas až tak paranoidní. Nakonec jim ten levný benzin může přijít dost draho.
VŠECHNO JE JINAK Vláda, která zdraží pivo, padne, omílal se kolem hospodských stolů jeden axiom pro pamětníky. Vousatí íránští pohlaváři si možná dnes cestou z mešity brumlají něco podobného o benzinu. A nemusejí být ani příliš paranoidní.
Je to, co vidíte, jenom bublina, nebo dechberoucí zážitek? Přemýšleli jste někdy o tom, že sešit považujeme za prázdný, ať už jsou jeho stránky nepotištěné, nebo mají řádky? Jednoduchá gesta, jako je dělání bublin nebo pokrývání bílých stránek linkami, mohou napínat Vaši perspektivu. Je to jako hraniční okamžik mezi tím, co očekáváte a než to na Vás praskne.
Amande In Narozena 1981 v Les Lilas, Francie
O autorovi| Jan Čáp, redaktor Orientace
