Reportér Lidových novin zjistil, že dnešní Berlín je městem mnoha paradoxů. Jedním z nich je třeba to, že průměrná kupní síla Pražanů je dvakrát vyšší než Berlíňanů.
Na jedný straně všechno svítí, druhá se ve tmě utápí, zpívala o Berlíně v roce 1989 česká punková skupina Plexis. Kde je světlo a kde tma, se rozumělo samo sebou. Stačí ale přijet do německé metropole dnes a návštěvník rychle nabude opačného dojmu. Zatímco čtvrti, které ke zdi přiléhaly od východu, patří k nejžádanějším ve městě a nejmódnějším v celém Německu, jejich protějšky od západu působí dnes správcům a plánovačům města bolesti hlavy.
Nedaleko od Kurfürstendammu, tedy v centru bývalé západní části města, je usazen odbor Senátu (zemská vláda) pro městský rozvoj. Rok co rok tu sestavují jakési mapy sociálně-ekonomického vývoje; čtvrti, v nichž se kombinuje vysoká nezaměstnanost, fluktuace obyvatelstva a vysoký podíl cizinců, platí za problémové a vyznačují se červenou barvu. Už řadu let se na mapách kolem geometrického centra města vine červený polokruh: odspodu a po směru hodinových ručiček ho skládají staré západoberlínské čtvrti Kreuzberg, Neukölln, severní část Schönebergu – mezera na čáře polokruhu je městský park Tiergarten –, v horní polovině potom Moabit a Wedding. Pro všechny tyto čtvrtě je charakteristický vysoký podíl Turků, kteří kdysi do Německa přijížděli jako gastarbeitři na nekvalifikovanou práci, pak tu ale oproti původním předpokladům spolkové vlády zapustili kořeny, většinou tak, že si k sobě postupně z vlasti stáhli své rodiny. Západní Berlín až do roku 1989 nabízel nekvalifikované práce hodně, spolková vláda tu totiž při životě udržovala rozsáhlý průmysl. V souboji dvou bloků se Bonn cítil povinen dělat právě v Berlíně kapitalismu a demokracii reklamu. Proto polovinu západoberlínského rozpočtu dotovala přímo spolková republika (čímž ovšem městu na krk pověsila přerostlý veřejný sektor, který dnes drtí jeho rozpočet). Proto zaměstnancům firem, které dokázaly překousnout nevýhody izolace v komunistickém moři a udržet ve městě výrobu, doplácel stát 8 procent k jejich platu, a proto firmám dával možnost odepsat si z daní část zisku, pokud ho bylo dosaženo prodejem zboží vyrobeného v Berlíně na západoněmeckém trhu. Tak se sem víceméně ahistoricky dostal zpracovatelský průmysl, továrny zaměřené na masovou produkci cigaret, kávy, čokolády, všechno produkce předtím usídlená hlavně v přístavním Hamburku.
Západ trpí chudobou Po sjednocení už tak rozsáhlou dotační politiku dělat nešlo, s pádem zdi odpadla i nutnost vyrovnávat handicap obklíčeného města bez zázemí. Bez subvencí ale firmy z Berlína svou produkci vyváděly jinam (většinu výroby odsud například stáhl Siemens, původně berlínská firma, která ovšem své sídlo přesunula ze zranitelného Berlína už po válce do Mnichova). Tím pádem se spousta nekvalifikovaných dělníků náhle ocitla bez práce.
Od těch dob stojí v západním sektoru opuštěné tovární areály, kde to vypadá, že už se tam nic vyrábět nebude.
Jak turecká menšina na tuhle ránu osudu reagovala? Už krátká cesta ulicemi Kreuzbergu napovídá, že tu vyrostlo něco, co by ještě před takovými patnácti lety nikdo nečekal. Samostatně činní Turci už se dnes neživí jenom prodejem kebabů, sladkostí a ovoce, jak je má zafixované veřejné mínění. Založili si vlastní sektor služeb, v Berlíně teď provozují svoje banky, právní kanceláře, obchody s nemovitostmi a podobně. V německém velkoměstě důsledkem pádu zdi vznikla, spíš samospádem než záměrně, separátní turecká ekonomika. „Nemusím už jezdit k Němcům,“ směje se asi pětatřicetiletý Cem před stanicí metra Görlitzer Bahnhof, „všechno mám tady v kiezu (německý výraz pro menší předměstí – pozn. red.)“. Přestože nezaměstnanost mezi Turky se drží zhruba na dvojnásobku berlínského průměru, prokázala tato menšina i po ztrátě svých původních míst značnou životaschopnost. Turecký Berlín – mezinárodněji uvědomělými Němci se mu neoficiálně přezdívá Neu Istanbul – není jen příběh zmaru.
Na druhé straně ale částečně separovaná ekonomika přispívá k odcizení Turků od německé většiny. Bloumající turecko-kurdský dorost trápí policii i sociální pracovníky. Rüttliho základní škola v Neuköllnu před čtyřmi lety proslula po celém Německu i za hranicemi, když si její učitelé stěžovali na své nezkrotné žáky a další výuku podmínili přítomností policie. Pořádková služba ve škole působí dosud, legitimuje žáky u vchodu do školy, a její zaměstnanci patrolují o velké přestávce po chodbách. Zřízenec se mi nechce představit, jinak je ale příjemný a přátelsky se baví i s některými procházejícími žáky. „Ještě tak před dvěma roky to tu bylo o strach,“ vraští při vzpomínce čelo, „ale už je líp.“ Jedna věc je pořádek, druhá kvalita vyučování. Ta ve třídách s 60procentním podílem dětí s jinou mateřštinou než němčinou nemůže být vysoká.
Zhruba v té době, kdy eskalovala situace v Rüttliho škole, se poměry v „tureckých“ částech Berlína zdály tak neudržitelné, že v sobě Němci dokonce potlačili rozvinutý smysl pro politickou korektnost a výchovu k multi-kulti. V roce 2006 přišel do kin přelomový celovečerní film Knallhart – příběh školáka z buržoazního Zehlendorfu v západním Berlíně, který se po rozpadu rodiny s matkou rázem ocitá v Neuköllnu, a rovnou ve třídě terorizované gangem tureckých spolužáků. Chlapec se postupně propracuje až mezi drogové dealery a svou čím dál komplikovanější situaci je nakonec přinucen vyřešit vraždou předáka gangu. Až tři čtvrtiny mužů v produktivním věku v tureckém Berlíně postrádají odbornou kvalifikaci, „jejich“ čtvrti a jejich společenské sítě jsou celkově sociálně slabší a dorůstající turecké mládeži chybějí pozitivní vzory úspěšných lidí, kteří udělali kariéru mezi Němci. Skutečné poměry na místě však často dopodrobna neznají ani pár kilometrů odsud.
Východ trpí bohatstvím „Kreuzberg? Schöneberg? Vlastně nevím, málokdy se tam dostanu,“ přemýšlí mladá fotografka Anja Pietschová z Prenzlauerbergu nad otázkou, jak se jí líbí místa za bývalou zdí, kam se její rodiče a jejich vrstevníci toužili podívat. „Berlín je shluk malých vesnic, všichni moji známí se pohybují tak v okruhu pěti kilometrů. Tady máš všechno, co potřebuješ. I Zápaďáky.“
Městské části na východní straně zdi prošly po revoluci opačným vývojem než na Západě. Mitte – jak už název napovídá, původní centrum Berlína – opět hostí některá ministerstva, jsou tu dvě historicky nejslavnější ulice města, Unter den Linden a kolmo na ni postavená Friedrichstrasse. Tato nákupní tepna prošla v posledních zhruba deseti letech ohromující proměnou, sídlí na ní luxusní obchody proložené americkými kavárnami. Naleštěnost v podstatě končí u slavného Checkpoint Charlie a s každou zastávkou metra dál na Západ (a na jih) jí ubývá.
Pokračování na straně 22
Dokončení ze strany 21
Zatímco v Mitte se nakupuje a pracuje, mladí obyvatelé, kteří se rozhodli žít v Berlíně proto, aby si užili života, směřují do dalších kdysi příhraničních čtvrtí, Friedrichshainu, Pankowa a Prenzlauer Bergu. Především posledně jmenovaný se už od poloviny devadesátých let těší vysoké oblibě mezi Němci z Berlína i z celé země. Jsou to jediná místa bývalé NDR vystavená masovému přistěhovalectví „Wessis“.
Když autor článku do Berlína v polovině devadesátých let začal jezdit, uchovával si ještě Prenzlauer Berg svou původní tvář: dělnická čtvrť, pro kterou byly typické kasárenská architektura z pozdního 19. století, opadané omítky se stopami po sovětských kulkách a punkerské lokály plné pankáčů, vedle nichž jejich české protějšky vypadaly jako koženka vedle kůže. Už před rokem 1989 byl Prenzlauer Berg proslulý jako centrum východoněmecké bohémy a politické opozice (viz rozhovor s bývalou disidentkou Ulrike Poppeovou) a vzdorného ducha si udržoval ještě dlouho po sjednocení. Jeho malými náměstíčky obsypanými hospodami před patnácti lety krokem projížděly policejní antony, o Valpuržině noci (německá obdoba našich čarodějnic) tu – po vzoru svých druhů z Kreuzbergu – místní „chaoti“ pořádali bitvy s policií. Během následujících patnácti let se však čtvrť zásadně proměnila. Domy prošly nákladnou rekonstrukcí a z undergroundových barů se staly drahé podniky pro yuppies.
Podle některých údajů se od revoluce v Prenzlauer Bergu vyměnilo až 80 procent obyvatelstva. Sociolog Philip Mühlberg z oddělení Senátu pro městský rozvoj považuje takové odhady za přehnané: „V každé trendy čtvrti, jakou Prenzlauer Berg bez pochyby je, se extrémně rychle střídají nájemníci. Usazují se tu mladí lidé, studenti, umělci, obecně typy, které se často stěhují. Znám případy, které za těch dvacet let stihly v Prenzlauer Bergu bydlet už dvakrát nebo třikrát. Každý takový pohyb ovšem ve statistikách vypadá jako jeden nový obyvatel.“ Mühlberg skutečnou výměnu obyvatelstva odhaduje na 50 procent – což je ovšem pořád nezvykle hodně.
Vzniká mezi novo- a starousedlíky napětí? V tak uživatelsky příjemném městě si outsider nějaké nevrlosti nevšimne, třecí plochy ale existují i tady. „Víme o tom, že v Prenzlauer Bergu se Zápaďáci častěji usazují v předních domech, kde okna bytů směřují do ulice. A že starousedlíci zůstávají víc v tmavších bytech v zadních parterech, kde jim tmu kompenzuje nižší nájem,“ říká profesorka pro sociologii měst na Humboldtově univerzitě Talja Bloklandová.
Zapalování aut jako sport Napětí způsobené peněženkami nově příchozích poslední tři roky dokonce přerůstá v kriminalitu. Tak dlouho už se totiž po celém Berlíně, nejvíc ale právě ve Friedrichshainu a Prenzlauer Bergu, šíří nový fenomén zapalování aut. Ilegálové tento „sport“ považují za součást guerillové války proti kapitalismu a přiměřeně tomu se specializují na dražší a novější auta. Skupina internetových freaků, která se vydává za pozorovatele a tvrdí, že se distancuje od každého násilí, provozuje internetové stránky www.brennende-autos.de. Jako v generálním štábu tu na mapě Berlína zanášejí všechna shořelá auta s daty i s názvy ulic. Statistika hlásí nejčastější značky: z 409 zaevidovaných spálených vozů bylo nejvíc (84) mercedesů, volkswagenů a BMW.
„V Paříži na předměstích bandy zapalují víceméně všechno, co hoří, klidně zničí nějakou 25 let starou renaultku, která patří sousedovi odvedle z baráku,“ srovnává Philip Mühlberg, „V Berlíně je to jinak: tady jdou žháři po autech, u kterých si umí představit bohatého majitele. Zazobancům kladou za vinu růst nájmů a vůbec – paradoxně – celý ten vývoj k lepšímu, kterým východní část města prochází.“
V pozměněné formě se tento novodobý luddismus odehrává i na březích Sprévy, nedaleko od proslulého strakatého kilometru zdi East Side Gallery (ve skutečnosti je ESG pouze podpůrná zeď na východoberlínském teritoriu, skutečná hraniční zeď stála v tomto úseku na druhém břehu řeky). Tady vzniká Mediaspree, jeden z největších investorských projektů ve městě: hotely, lofty, kanceláře, sídlo několika mediálních firem včetně pobočky MTV pro střední Evropu. Staveniště se několikrát stalo terčem organizovaných vandalských útoků.
Policie se zoufale snaží vandaly přivést před soud, většinou se jí ale nedaří shromáždit dostatek neprůstřelných důkazů. Zapálit auto je totiž vcelku jednoduchý úkon: stačí strčit pod kola vyhlédnutého vozu kus uhlí, ten zapálit a pokračovat v chůzi. Většinu plochy východního Berlína ovšem tvoří čtvrti, kterými zeď neprocházela, na které nebyla upřena pozornost dřív a které v zapomnění žijí i dnes. Köpenick (díky dramatiku Carlu Zuckmayerovi má pro něj čeština své vlastní jméno Kopník), Lichtenberg nebo Marzahn jsou místa charakterizovaná stárnoucím obyvatelstvem a zhruba 50procentní podporou postkomunistické Levice. Marzahn na východním okraji východního Berlína sestává z ošklivých enderáckých paneláků, kde nechce bydlet nikdo, kdo se tu nenarodil, takže se tu v několika případech dokonce strhávala horní patra. Postkomunisty tu volí typicky zaměstnanci bývalého státní aparátu, tedy lidé, kteří sjednocením získali západoněmecké důchody, ale ztratili smysl života i pocit nadřazenosti nad svými spoluobčany. „Připadám si odříznutý, jak od dění ve městě – protože tam metro odsud jede dlouho –, tak od dění ve státě. Tohle není naše země,“ stěžuje si 71letý důchodce Gernot.
Přitom se v Berlíně jeho postkomunisté podílejí na zemské vládě, a to už od roku 2001: nejdřív tichou podporou sociálních demokratů a Zelených, od roku 2006, kdy v kabinetu nahradili Zelené, přímo. Jejich připuštění k moci znamená, že v novém tisíciletí začínají víc ke slovu přicházet Ossis jako celek. Například veřejnoprávní rozhlas: ten v Berlíně po celá devadesátá léta ovládali Wessis, protože se jim hned po sjednocení podařilo prosadit spojení redakcí z obou částí města pod hlavičkou jejich rádia SFB (Sender Freies Berlin) – a v něm si samozřejmě udrželi původní pozice. Až na nátlak postkomunistů, na nichž byla rudozelená koalice ve městě závislá, se berlínský rozhlas v květnu 2003 spojil s braniborským a vznikl dnešní RBB (Rundfunk Berlin-Brandenburg). Zfúzovaná stanice si vydržuje obě původní sídla, to důležitější ovšem je ve „východoněmecké“ Postupimi. Podobné historické vyrovnání se v poslední dekádě konalo i na dalších úrovních veřejného sektoru. Kapačky na doživotí Berlín je známý jako bašta levice. Není přitom doleva úplně celý – v západní části nadále existují čtvrti se solidní většinou pro křesťanské demokraty. Před revolucí byly oba hlavní politické tábory v západním Berlíně zhruba v rovnováze. Sloučením se ale váhy jednoznačně vychýlily doleva. Kromě sociální demokracie a postkomunistů je tu tradičně silná i „autonomní“ fronta. Do západního Berlína, který byl až do sjednocení pod okupační správou spojenců, a proto se tu neodvádělo do armády, se kdysi z celé spolkové republiky stahovali mladí muži, když se chtěli vyhnout vojně. Humanitní obory na Svobodné univerzitě (FU) v západní části města jsou už od šedesátých let pevně v rukou radikální, dodnes často neomarxistické levice. Zelené hnutí tu je silné od svých začátků.
Souběhem těchto dvou levicových proudů vznikly současné politické poměry ve městě. Berlín se může pyšnit unikátní kulturní scénou, oficiální i neoficiální. Současně mu vládnou politici s pokrokářským programem ve společenských otázkách a dotační mentalitou v těch hospodářských. A tak tu například v rámci boje za zrovnoprávnění pohlaví přijali směrnici, že když už se bude přejmenovávat nebo pojmenovávat ulice po nějakém konkrétním člověku, musí být pojmenována po ženě. Městská kasa je ale zadlužená vysoko nad německý průměr – 60 miliard eur, tedy tři jeho roční rozpočty. V Berlíně je soustředěna chudá část elit, respektive inteligence – umělci, akademici a vědci. Byznysmenů, bankéřů a manažerů se nedostává.
Návrat velkých historických firem, které tu s novým začátkem po roce 1989 leckdo očekával, se nekonal. Z třiceti největších německých podniků kótovaných na frankfurtské burze (DAX) sídlí v hlavním městě pouze farmaceutický koncern Schering a pak ještě Deutsche Bahn – Německé dráhy jsou ovšem státní podnik a jejich rozhodnutí usídlit se na Sprévě není motivováno ekonomicky, ale politicky.
Podobně nařízený byl přesun vlády, jejíž část se přestěhovala z Bonnu v roce 1999, a Spolkového sněmu. Nedaleko známé budovy Reichstagu se teď staví sídlo rozvědky Bundesnachrichtendienstu. S ním přijdou z bavorského Pullachu čtyři tisíce lidí. Co je to ale proti stárnoucí armádě Berlíňanů ve městě s 14procentní nezaměstnaností? Po sjednocení Berlín čítal 3,4 milionu obyvatel a v euforii se předpokládalo, že v roce 2010 jich budou 4 miliony. Postavilo se 250 tisíc nových bytů, 80 tisíc z nich čistě za veřejné peníze. Stát tento stavební boom všemožně podporoval. Investice do bytových a kancelářských projektů v nových spolkových zemích se mohly odepisovat z daní. Populační boom se nekonal, dnes tu žije stejných 3,4 milionu lidí jako v roce 1990. Zůstal přebytek bytů a nízké nájmy.
Přes všechnu přímou i nepřímou pomoc vlády v Berlíně během prvních deseti let po pádu zdi hrubý domácí produkt stoupl o pouhých pět procent a na této úrovni byl i před začátkem hospodářské recese. Berlín je jediné hlavní město v Evropě, kde je HDP v přepočtu na hlavu pod průměrem země.
„Ví se v Praze,“ ptá se s nakyslým úsměvem ekonom Karl Brenke z Německého ústavu pro hospodářský výzkum (DIW), „že podle srovnávacích analýz mají Pražáci skoro dvakrát větší kupní sílu než Berlíňané?“ Po dvaceti letech svobody zůstává Berlín přitažlivou, ale hluboce nemocnou megapolí.
***
Turci už se dnes neživí jenom prodejem kebabů, sladkostí a ovoce, jak je má zafixované veřejné mínění. Založili si vlastní sektor služeb. Přes všechnu přímou i nepřímou pomoc vlády je Berlín hluboce zadlužený. Je jedinou metropolí v Evropě, kde je HDP v přepočtu na hlavu pod průměrem země
