ZPRAVODAJ LN NA BERLINALE Ve slavném kině Zoo Palast byl včera dopoledne uveden jediný český zástupce v soutěžních sekcích letošního ročníku berlínského filmového festivalu. Snímek Kdopak by se vlka bál ze sekce filmů pro mladší publikum Generation Kplus zhlédlo na sedm set nadšených dětí, které na promítání dorazily po celých školních třídách.
Malí diváci při představení tleskali a křičeli a znatelně se lekli, když se na plátně objevil živý vlk. (Když se ještě před filmem v duchu jeho názvu hlásily podle toho, kdo se vlka bojí a kdo ne, většina z nich strach poctivě přiznala.) Vstřícné reakce ve zcela plném sále zaskočily i přítomnou delegaci tvůrců.
„Byl to rokenrol,“ popsal je Martin Hofmann, představitel jedné z postav filmu. „České děti jsou takové hodnější a tišší.“ „Překvapilo mě, jak živě reagovaly,“ řekla herečka Jitka Čvančarová. „Hezčí berlínskou premiéru si moc neumím představit. Bylo to hrozně hezké, euforické, živé.“
Překvapením byl věk dětí, který se v drtivé většině pohyboval mezi šesti a osmi lety. Podle režisérky Marie Procházkové to ale vlastně bylo logické. „Snímky pro šestileté děti jsou nedostatkové zboží. Když Němci zjistili, že náš film můžou vidět i takhle malí diváci, tak je na něj zkrátka poslali.“
Kdopak by se vlka bál je vyprávěný očima šestileté holčičky Terezky, která se zamilovala do pohádky o červené Karkulce. Právě skrze ni - a pomocí teorií o mimozemšťanech kamaráda Šimona - se pokouší porozumět tomu, proč se její maminka najednou chová jako vyměněná. „Film o lásce, který můžete vidět s dětmi,“ jak je snímek propagován, tak představuje originální směs rodinného filmu, pohádky, hororu a „dospělácké“ romance s milostným trojúhelníkem v hlavní roli.
Tvůrci film uvedli, po jeho skončení odpovídali na otázky a nakonec absolvovali autogramiádu. Hlavní hrdinkou dopoledne byla představitelka Terezky Dorotka Dědková, kterou děti přivítaly bouřlivým potleskem. „Bylo hezké, že se jí neptaly na film,“ řekla Procházková. „Zajímala je jako holčička, protože se s ní ztotožnily, jsou v podobném věku. Ptaly se jí, kolik jí je, jak se jmenuje, kde bydlí a co dělá, když netočí. Z autogramiády jsme museli Dorotku po dvaceti minutách odvést, jinak by neskončila snad nikdy.“
Snímek má v rámci své sekce konkurenci v dalších dvanácti titulech. Procházková jeho šance na vítězství hodnotí střízlivě. „Pravděpodobnosti, že nic nevyhrajeme, je vysoká, ale jsme šťastní už jen z toho, že jsme tu byli a že si někdo všiml, že to je dobrý film,“ řekla. „Tady nefungují vazby jako v Čechách, nestojí za námi žádné velké jméno... Ten film se sem dostal sám za sebe a my jsme za to vděční.“ Kdopak by se vlka bál nezískal ani jedinou z letošních nominací na České lvy. „My jsme ani nic nečekali,“ tvrdí Procházková. „Je to malý film, nemá výrazné jednotlivé složky, funguje velmi dobře dohromady. V té době jsme už věděli, že pojedeme do Berlína, tak pro nás bylo spíš zábavné sledovat, že akademiky ani tohle nezviklalo k tomu, aby nás nominovali aspoň v nějaké ,divné‘ kategorii. Většinou to takovouhle zpětnou vazbu má. Dovedla jsem si spíš představit nominaci na cenu kritiky: neměli jsme jedinou zápornou recenzi, všichni o nás mluvili velmi vstřícně a takových filmů je u nás jen málo.“
Film se v rámci Berlinale prezentoval i na mezinárodním filmovém trhu EFM. „Schůzky jdou dobře,“ tvrdí producent Vratislav Šlajer. „Seriózní zájem o Kdopak by se vlka bál projevili například v Tchaj-wanu a Japonsku, z evropských zemí jednáme s Francií, Německem, Polskem či Maďarskem. V horizontu měsíce by se měla jednání uzavírat. Do kinodistribuce přinejmenším několika evropských zemí by se film měl dostat určitě.“
O autorovi| Vojtěch Rynda, redaktor LN
