Ke 125. výročí založení orchestru, považovaného za světovou špičku, si Berlínští filharmonikové „nadělili“ mimo jiné publikaci o svém působení v éře národního socialismu. Nijak sebemrskačskou, ale také ne lichotivou.
BERLÍN V bohaté a slavné historii Berlínských filharmoniků by se jistě našla řada témat a dlouhý zástup dirigentských osobností, jimiž by se toto těleso mohlo u příležitosti 125. výročí svého založení pochlubit. Volba ale padla na temné období 1933-1945. Éra od nástupu národních socialistů do konce druhé světové války je zmapována v knize operního režiséra Mishi Asterse „Das Reichsorchester“.
Publikace se dočkala rozporuplného přijetí - vedou se o ní diskuse, ale také je autorovi vytýkán způsob zacházení s fakty a ledabylost při zpracování pramenů. Nicméně téma posloužilo jako základ fotografické výstavy ve foyeru sídla filharmoniků. Ta zde bude instalována do 19. října.
Ani zrádce, ani hrdina
V době nástupu Hitlerovy národně socialistické strany k moci se orchestr, tehdy privátní instituce, potýkal se závažnými finančními problémy. Převzetí filharmonie pod křídla režimu znamenalo tedy na jednu stranu jistotu prostředků, na druhou stranu omezení umělecké svobody vedoucí až ke zneužívání pro propagační účely.
O tehdejším šéfdirigentovi orchestru Wilhelmu Furtwänglerovi a roli, jakou sehrál v tomto těžkém období, se toho napsala už spousta. Býval zatracován jako kolaborant - ostatně právě on šel v roce 1933 za Goebbelsem se žádostí o finanční záštitu pro orchestr - ovšem později vyšlo najevo, že se mnohokrát zasadil o své hudebníky a díla nežádoucích skladatelů.
„Je zcela náš,“ zapsal si Joseph Goebbels o Furtwänglerovi do deníku po setkání ve Wagnerově vile Wahnfried v Bayreuthu, přestože „poslušný“dirigent předtím odmítl podepsat zákaz zaměstnávání neárijských občanů a tou dobou už oficiální funkci u orchestru nezastával.
První roztržka mezi Furtwänglerem a režimem přišla v podobě plánovaného uvedení opery Paula Hindemitha Malíř Mathis. Problematika vztahu mezi uměním a svobodou byla v oné době příliš prekérní. Furtwängler marně apeluje u Hitlera, Göringa i Goebbelse. Poté oznamuje svůj odchod z vedení Berlínské filharmonie, Státní opery a z postu viceprezidenta Říšské hudební komory.
Za pár měsíců jej ovšem v čele berlínských filharmoniků vidíme znovu - a v první řadě mu naslouchají Hitler, Göring a Goebbels. Hudba a politika našly společnou řeč. Ještě párkrát Wilhelm Furtwängler pohlaváry „pozlobil“, třeba když odmítl vyhodit hudebníky židovského původu s odůvodněním, že stejně dobré Árijce nenašel.
Avšak i v orchestru přituhovalo a každodenní tlak shora i zdola přiměl poslední židovské hráče k odchodu. Jak se dále protloukali, je vylíčeno například ve zdrcujících denících Victora Klemperera, bratrance známého dirigenta.
Furtwängler si chránil pravomoci při sestavování programu, ale nemohl se vzepřít požadavku, aby každoročně v období kolem narozenin Adolfa Hitlera byl plně k dispozici. Repertoár sestával většinou z děl uznaných velikánů německé hudby: Beethovena, Brahmse, Brucknera, Haydna, Strausse a Mozarta (i když třeba Requiem posledně jmenovaného se nesmělo pro možný „smuteční účinek“ veřejně provádět).
Současná výstava i kniha se věnují spíše každodennímu životu hráčů. S údivem zjistíme, že „říšský orchestr“ ve válečných letech intenzivně cestoval po celé Evropě. Dokonce hrál i na územích okupovaných Němci: v březnu 1944 to byl kupříkladu Španělský sál v Praze...
22. a 23. ledna 1945 dával Furtwängler poslední koncerty v Berlíně. Pak uprchl přes Vídeň a Prahu do Švýcarska. Orchestr uzavřel svou dlouhou temnou sezonu Smrtí a vykoupením Richarda Strausse 16. dubna. Dva týdny nato byl Hitler po smrti.
