Jaký je největší ostrov v Rudém moři? Západní Berlín! Ten vtip už pochopí jen třicátníci a starší. Ti pamatují časy, kdy západní část Berlína byla ostrovem svobody, kapitalismu a prosperity v moři komunismu. Lákavě ukazovala vše, čeho se tady nedostávalo -a proto ji komunisté uzavřeli zdí, „protiimperialistickým valem“.
Právě před dvaceti lety tím symbolem rozděleného světa prošly statisíce lidí, Berlínská zeď padla a tím skončila studená válka. Jenže nostalgie po době jasných pravidel neodezněla. Ta zeď hrála roli zrcadla, které před dvaceti lety zmizelo a ničím nebylo nahrazeno.
Každá společnost potřebuje reflexi, referenční plochu, nějaký úběžník, jak by řekl Václav Havel, kterým se může sama poměřovat. Před dvaceti lety Západ vyhrál studenou válku, ale s Berlínskou zdí přišel i o svou hlavní referenční plochu, o reflexi sebe sama. To je při dnešním výročí důležitější úhel pohledu než bohatýrské vzpomínky „starých zbrojnošů“.
Někteří tvrdí, že to zrcadlo odráželo dva morálně ekvivalentní systémy. Dokládají to i „výměnami špionů“ u Berlínské zdi, třeba když byl v únoru 1986 vyměněn Köcher za Ščaranského. Ale to přece nebylo prašť jako uhoď! Karel Köcher byl odhalený a odsouzený československý špion v CIA, zatímco Anatolij Ščaranskij seděl v sovětském lágru jen proto, že se jako Žid chtěl vystěhovat do Izraele.
Kdo by v tomhle pochyboval, ať si uvědomí, že na lidi, kteří zeď překračovali, se střílelo pouze z východní strany. Jenže ta zeď nebyla tak vysoká, aby přes ni nepronikly obrazy a zvuky. Když u ní hráli Rolling Stones, slyšel to celý východní Berlín. O tom, jak chodí ulicemi východní části města, tam zpíval Udo Lindenberg. Lidé ze Západu věděli, proč u zdi hrají, a lidé na Východě zase věděli, proč je poslouchají. Zpoza zdi úředních aktů Teď jasné motivace chybí. Tak dlouho jsme si přáli, aby zeď padla, aby byla jedna Evropa, až ji máme, posilujeme, ale přesto cosi schází. Kde najdeme názorné zrcadlo lisabonské Evropy? Ve Švýcarsku? V Norsku? Ne, to nejsou relevantní zrcadla. Lisabonskou Evropu si nemůžeme prohlížet a poslouchat její zvuky zpoza konkrétní zdi, jen zpoza bariéry úředních aktů. Pro ty, kteří o Evropě rozhodují, to jsou banality, ale pro lidi s pamětí ta změna znamená znejistění.
Když tady před dvaceti lety někdo strašil Západem, stačilo říci: No počkejte, já jsem byl v Berlíně a za tou zdí to vypadá jinak, než tvrdíte. Takhle názorně to už nefunguje. Když Václav Klaus straší lisabonskou Evropou, smíme sice svobodně namítat cokoliv, ale nikdo nemůže přesvědčivě říci: No počkejte, já jsem do ní nahlédl a vypadá to tam jinak, než tvrdíte.
Přitom střípky, jež vidíme přes zeď byrokratických rozhodnutí, nejistotu spíše posilují. Jako když Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku řešil italskou žalobu, leč rozhodl, že krucifixy nesmí viset v evropských státních školách. Ano, ty kříže představují problém, ale problém jiný v Itálii, jiný v Bavorsku, jiný v Chorvatsku a jiný ve Francii. Bude-li se rozhodovat „evropsky plošně“, nostalgii po Berlínské zdi to jen posílí. Z ní člověk aspoň viděl, jak to na druhé straně vypadá - je-li to horší, či lepší.
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK, komentátor LN
