Je to jen pár dnů, co Silvio Berlusconi hřímal, že je nejlepším premiérem, jakého lze v Itálii najít. Jeho věčně silná slova ale v poslední době zůstávají viset ve vzduchu trapněji než dřív, Berlusconimu přes všechnu úpornou snahu zastavit čas může brzy dojít dech.
Začátkem měsíce mu italští ústavní soudci vysvětlili, že před zákonem je jen obyčejným smrtelníkem - to když mu zrušili imunitu. A italské ženy teď samozvanému třiasedmdesátiletému playboyovi v čele vlády poslaly vzkaz v podobě dalšího úderu do slabin. Mě mít nemůžete, napsalo Berlusconimu už sto tisíc Italek prostřednictvím petice, která vlastně poprvé nahlas odsuzuje jak jeho sexistické řeči, tak i nedávné sexuální skandály.
V konzervativní zemi, jako je Itálie, může takto znásobený ženský hlas říkat mnohé o premiérově pozici, který dříve s blýskavým úsměvem radil dívkám, jak zlepšit svou životní úroveň: najděte si bohatého manžela. A k tomu se ještě honosil přezdívkou Kavalír.
Ještě pokřivenější karikatura Berlusconiho asi nečekají dobré časy. Poté, co mu italský ústavní soud zrušil zákon, kterým si chtěl zajistit imunitu v době svého úřadování, magnáta a státníka v jedné osobě pravděpodobně čeká několik soudů. Dva jsou na obzoru. V zásadě jde o podezření z finančních nekalostí - v nich se to hemží uplácením svědků i korupcí v byznysu a připomíná to slušnou italskou justiční detektivku.
Berlusconi ale není u italských soudů žádným nováčkem, stíháním čelil v premiérské funkci i dříve, celkově se už v soudní síni prý objevil dvaapůltisíckrát a vždycky se zatím vrátil „na svobodu“.
I když nikdy ne s úplně čistým štítem. Každopádně za své právníky - a jak se k potěše svých nepřátel a kritiků přeřekl, také „za soudce“ -dosud zaplatil dvě stě milionů eur.
Už proto teď není dvakrát důvod myslet si, že pouhá soudní obsílka ho přiměje k rezignaci z přesvědčení. Jediný problém prý vidí v tom, že ho soudy mohou stát drahocenný premiérský čas.
Jenže Berlusconiho celková politická kondice není dobrá, jeho sebevědomí už se nedá krájet, seká jednu chybu za druhou - doma i na mezinárodní scéně. Dělal je vždycky, snad nikdy nevážil slova, jenže teď už mu tak snadno neprocházejí. Poslední rok se na něj valil jeden skandál za druhým.
Bezpochyby pro Italy vždycky byl ztělesněním jakéhosi jejich „milánského snu“. Tento politik, který by se mohl koupat ve zlatě, si Italy získal paradoxně tím, že jim za fotbalového pokřiku Forza, Italia! (Kupředu, Itálie! - tak původně nazval i svou politickou stranu) dokázal prodat sám sebe jako „jednoho z nich“. Jeho slabiny byly svým způsobem předností. O Berlusconiho voličské podpoře se mluví jako o důsledku znechucení pokryteckou politikou, na Apeninském poloostrově vždy trochu přiškrcenou korupčnickými chapadly - jenže pak je samozřejmě Berlusconi ze všeho nejvíc absurdní hrdina. Je za ním málo práce pro zemi, zato pro své osobní zájmy udělal na politickém výsluní hodně.
Dnes je jeho karikatura ještě pokřivenější. Nejde tolik o kosmetické úpravy v obličeji či o nastřelené kaštanové vlasy. Dnes se zmítá ve skandálech, v nichž figurují velmi mladé dívky, které ho oslovují „taťko“ a skotačí mu na klíně. Mluví se o tom, že některým stárnoucí politik slibuje i politické funkce. Manželka se s ním rozvádí, on se pak v rozhovorech „zachraňuje“ prohlášeními, že jeho by zaplacený sex neuspokojil. V Česku je dobře známá kauza choulostivých fotek z Berlusconiho sardinské vily, v níž figuroval i bývalý český premiér Mirek Topolánek.
„Proč musí tak křičet?“ Trochu to připomíná kýčovité obrázky z úpadku starověkého Říma. A možná to není náhoda, určitě v tom bude i trocha režie ze strany jeho nepřátel - ale Berlusconi každopádně nemůže nikomu vyčítat nevyváženost třeba na italské mediální scéně (kauzy si vychutnává například levicově orientovaný deník La Republicca), sám je jejím prvním mužem jako téměř absolutní vládce italského televizního trhu.
Berlusconi navíc ochutnávky svého úpadku exportuje na mezinárodní scénu. I tam mají jeho přehmaty daleko k původní silácké výstřednosti, kterou dříve alespoň šokoval nebo minimálně dával pořádně zabrat evropskounijní snaze o korektnost. Jeho přehmaty, kdysi prostě jen obhroublé, ztrácejí „koule“, pokud je ovšem někdy měly -z pohledu italského publika možná ano. Jsou to jen trapasy, které svědčí o tom, že i na mezinárodní scéně přišel o jakousi zvláštní imunitu. Například britskou královnu Alžbětu II. vytáčel svým hlasitým chováním při fototermínech na letošním summitu G20 v Londýně tak, až jí nediplomaticky uklouzlo: „Proč musí tak křičet?“
Berlusconi sice jako vždy přičítá zrušení imunity ústavními soudci nějakému spiknutí. Ale o svou osobní obranyschopnost se připravil sám. Jeho silácké řeči vždycky zněly jako snaha překřičet zvuk hrany, o níž se ví, že vždycky zvoní těm, kdo ji právě slyší. Kdyby to nebyl Berlusconi, který se vždycky pohyboval na hraně všech evropských politických zvyklostí, řeklo by se, že to teď platí dvojnásob -a možná i definitivně.
Berlusconi přičítá zrušení své imunity nějakému spiknutí. Ale o osobní obranyschopnost se připravil sám.
O autorovi| TEREZA NOSÁLKOVÁ novinářka
