A si jednu věc lze o táhnoucím se sporu, jak postavit dálnici D8, říci s určitostí: skoro všechno se v něm nepovedlo. Dálnice nikdy neměla (a nemusela) vést napříč chráněnou krajinnou oblastí v Českém středohoří. Na stole ležela smysluplnější, rychlejší a technicky méně náročná trasa přes Mostecko. Státní plánovači ji však začátkem devadesátých let zamítli z důvodu, který věru nepatří do čeledi racionálních: protože směr přes kopce mezi Lovosicemi a Ústím vybral a stvrdil už vládní program výstavby dálnic z roku 1963.
Namísto aby proběhla koncepční debata, kudy trasu vést, ministři dopravy nechali budovat úsek za úsekem, až zbývalo dostavět jen chybějící kus přes středohoří – a posléze společnost postavili před fait accompli. Apriorní rozhodnutí lít beton podle pradávných plánů, salámová metoda schvalování a neochota jednat o kompromisu vskutku nejsou elegantním řešením, jak rozhodovat o multimiliardovém projektu nebo pečovat o krajinu. Důsledkem jsou nešťastné a místním lidem už naprosto nesrozumitelné soudní spory o dílčí detaily – které stavbu mohou o pár let oddálit, leč obcím ani přírodě již asi nepomohou.
Spory kolem D8 jsou – spolu s neskutečnými tanečky vlády kolem pozemků farmářky Havránkové na trase D11 – nejviditelnější ilustrací přístupu tuzemských úředníků k budování dálniční sítě. České dálnice totiž nejsou pouze podezřele drahé. Především stát nadále připravuje stavby za stovky miliard podle plánů, které mají prapůvod ve 47 let starém konceptu, aniž by seriózně posoudil jejich společenskou potřebnost, pečlivě vybral trasy, jež způsobí nejméně škod, nebo se zamyslel nad možnostmi vlastní peněženky. Podivné dálniční projekty Vláda má velké oči. S vážnou tváří plánuje, že během příštích patnácti let postavíme dálnice za 500 miliard korun. Asi pětasedmdesátimiliardovou položku z toho tvoří pouhé úroky z půjček. Peníze se sypou víceméně náhodně do projektů, které zrovna obdrží stavební povolení. Ministři ze státních rezerv hradí stavby za 47 miliard korun, které, jak doufají, dodatečně proplatí Evropská unie. Pokud se to nestane, účet obdrží čeští daňoví poplatníci.
Ale pohled do rozpočtových výhledů a evropských fondů napovídá, že státní kasa dokáže do roku 2025 za dálnice utratit jen něco málo přes 100 miliard korun. Pokud vláda nepřestane stavět podle svého půlbilionového plánu, za půldruhé dekády tady budeme mít spoustu rozestavěných úseků.
Ve státních plánech pořád straší očividně podivné projekty. Trasy D47 a R48 na severu Moravy běží podélně pár kilometrů od sebe. Dobrým exponátem v živém muzeu tuzemského plánování jsou také dvě různá spojení z Brna do Vídně, ačkoli oficiální studie Ředitelství silnic a dálnic spočetly, že ekonomicky se nevyplatí ani jedno z nich a lepší by bylo postavit menší, levnější dvouproudovou vozovku. A proto se také navzdory odporu postižených obcí připravují nesmysly, jako je rychlostní silnice napříč brněnským sídlištěm Bystrc nebo dálnice přes Český ráj. Výzkumy potvrdily, že když přijde na spor mezi dálnicemi a krajinou, české veřejné mínění s převahou dává přednost péči o přírodu. Stát sériově vyrábí zbytečné konflikty s lidmi i se starosty.
Vláda by na to měla jít jinak. Musí shodit ze stolu obstarožní koncept ze šedesátých let a nakreslit úplně nový program budování dopravní infrastruktury podle toho, co opravdu potřebujeme (a na co budeme mít). V něm je nutné projekty seřadit podle důležitosti a stavět jeden po druhém, nikoli spoustu staveb zároveň.
Ministři tak patrně objeví, že je důležitější svižně postavit poměrně levné a snadné obchvaty měst než některé z nyní plánovaných velkokapacitních tahů. Mnoha městům a obcím, které se dusí v tranzitní dopravě, tak uleví mnohem rychleji, než kdyby čekaly na velké dálnice. Někde bude smysluplnější posílit kapacitu železnice pro nákladní vlaky, aby ubylo kamionů, takže se stávající vozovky uvolní a nebude potřeba stavět drahé paralelní trasy.
A za druhé: vláda by měla reformovat mýtné na nákladní dopravu. Prozatím slouží pouze k tomu, aby pokrylo malou část nákladů na opravy silnic. Poplatky napříště musí hlavně motivovat firmy, aby své zboží více přepravovaly vlakem namísto kamionů a nakupovaly raději od místních dodavatelů.
Proto je potřeba mýtné rozšířit na všechny silnice – kraje a starostové si právem stěžují, že kamiony teď placené úseky často prostě objíždějí – a posléze zvýšit sazby. Podstatnou část výnosů by stát měl po vzoru Švýcarska investovat do modernizace železnic, aby umožnil konkurenceschopnou, rychlou a pružnou dopravu nákladů vlakem.
Pouze tak budou bezpečnější dálnice a méně hluku či výfukových plynů ve městech a obcích.
***
Vláda musí shodit ze stolu obstarožní koncept ze 60. let a nakreslit úplně nový program budování dopravní infrastruktury
O autorovi| VOJTĚCH KOTECKÝ, programový ředitel Hnutí Duha
