Vyrostla jsem v rodině lékaře. Od dětství mě léčili doktoři, kterým jsem tykala, a do nemocnice jsem chodila jako domů. Když rozzuření pacienti u soudu žádali hlavu chirurga pro zbabranou operaci, bylo mi ho líto. Ale pak nám onemocnělo dítě. Zatímco belgický otec mého syna kroutil hlavou nad stavem českého zdravotnictví, já mu o ni otloukala naši nejnižší postnatální úmrtnost na světě a jeho západoevropský snobismus…
Náš dvouletý synek byl často unavený, měl rok průjmy a bříško nafouklé jako africký sirotek. V každé plence porce hnusného bláta. Hromadnou rodinnou shodou, včetně názoru rodinného lékaře, jsme dospěli k tomu, že může jít o poruchu činnosti střev, celiakii. I začala jsem pátrat na netu, kde jsem zjistila, že je třeba najet na bezlepkovou dietu. A hlavně doufala v brzké objednání u specialisty. Zavolala jsem hned té největší hvězdě v oboru. Dává přednášky, píše knihy, objednává se u něj jen mezi 6 a 7 ranní.
Striktní sestra mi sdělila, ať přijdeme za dva měsíce.
Sledujíc synka, přilepeného břichem k podlaze, jsem ji uprosila jen kměsíčnímu čekání. Když došlo ke kýžené návštěvě, hned v první minutě jsem od lékaře dostala sodu, že jsem nasadila dietu. Sice je možná správná, ale ztíží diagnózu. Omluvila jsem se, ano, to jsem asi neměla, ale to dlouhé čekání… Doktorovi se nicméně syn jevil v pořádku. Nechal mu vzít krev. Výsledky byly místo za deset dní za osmnáct, každý den v šest třicet, kdy jsem mu dle domluvy volala, mi sdělil, že je ještě nemá, a položil.
„On má na tebe jen třicet vteřin?“ divil se přítel. Celkem jsme u lékaře byli třikrát. Tedy třikrát v nemocnici, v jeho ordinaci pouze dvakrát, při třetí návštěvě jsme už zůstali sedět na chodbě a sestra za mnou vycházela se vzkazy. Pan doktor už se mnou nechtěl ani mluvit. Mám přijít, až se situace zhorší. Když jsem odvětila, že situace se zatím nezlepšila, vyšel doktor ven a pohrozil mi synovou hospitalizací. Ani moc nezastíral, že mě tím děsí. Proč by ho taky hospitalizoval, když mu podle něj nic není?
Kolem postávaly vystresované matky s dětmi v náručí a v tichosti žmoulaly pomyslné čepice. Mít nemocné malé dítě, které nedokáže ani říct, co ho bolí, je děsnější než jakákoli vlastní choroba. Copak je zločin chtít pro syna dobrou péči? Čistý čas, který mi onen „machr“ během návštěv a telefonátů věnoval, nepřesáhl šest minut.
Na doporučení jsem se nechala objednat k jinému specialistovi. Přijal mě laskavě, syna prohlédl a já obdržela první – a jak se ukázalo po krevních testech i konečnou – diagnózu. „Některé děti to zkrátka tak mají.“ Nazdar. Máme prý přijít v září a rozhodně nedržet žádnou bezlepkovou dietu. Ještě jsem se dozvěděla, že je to vlastně můj problém, nikoliv mého syna, protože si příliš všímám toho, co je v plence.
Nedalo mi to. Vydržela jsem s dietou ještě měsíc a synek začal kmé nesmírné radosti tvořit normální bobky tvaru bobku. Minulý týden jsem ovšem povolila, jeden večer měl pšeničné těstoviny a chléb. Následovala téměř exploze vnitřností. Syn se malátně povaloval po zemi a ve mně to hlodalo. Mám znovu žebrat u českého lékaře o přijetí? Doufat, že mě nesmete prohlášením, že jsem hysterka? Stálo by za studii, proč se špičkoví čeští doktoři – převážně muži kolem šedesátky – považují za polobohy, jakákoli diskuse je dráždí a člověk je pro ně primitiv nebo „chytrolín z internetu“. Pět měsíců se snažím léčit evidentně nemocného chlapečka podle internetu a knih a mezitím obcházím specialisty, z nichž jeden se mnou nekomunikuje a druhý mi doporučí, ať to pustím z hlavy.
To stále skoro bezplatné zdravotnictví v zemi, kde se kvůli třicetikorunovým poplatkům prohrávají volby, mě vyčerpává. Ráda bych si normálně zaplatila specialistu, který mi opravdu pomůže. Takhle můžu jen dát úplatek. Jenže já ani nevím komu.
Můj přítel supěl a praštil o stůl telefonním číslem bruselského gastroenterologa. Zavolala jsem mu. Věnoval mi dvacet minut soustředěné konverzace, dotazoval se i na choroby v rodině a pak řekl: „To není jen tak, přijeďte okamžitě.“
O autorovi| NORA GRUNDOVÁ, autorka je redaktorkou Pátku
