Už několik let mám každoročně příležitost pozorovat, co dokáže téměř devadesátiletý Jan Janků, čerstvý nositel Řádu Tomáše Garrigua Masaryka, udělat s mladými, -náctiletými skauty. Při jeho přednáškách sedí a všemi smysly vnímají výjimečnou osobnost. A když dá kolovat plastiku trpícího Krista, kterou vymodeloval na Mírově z chleba, jehož se mu nedostávalo, nemusí nikdo víc dodávat o komunismu, lidských hodnotách a ceně svobody.
Zde prezident při státním svátku trefil do černého – vyznamenal nejenom člověka, který si před šesti desetiletími prošel pozemským peklem, ale také vychovatele a člověka, který posledních dvacet let zasvětil neúnavné, drobné, dobrovolné a neplacené péči o paměť národa a o podobu jeho hodnotového řádu.
Zdaleka ne všechna letošní (a nejen letošní) vyznamenání jsou ale vnímána nerozporně. Od nástupu prezidenta Klause už není předmětem veřejné debaty jejich velký počet, zato spíše struktura skupiny vyznamenávaných, případně konkrétní osobnosti.
Až nebude živých hrdinů Prezidentovi lze rozumět. Podíváme-li se na celou skupinu vyznamenaných a nebudeme zkoumat jednotlivosti, všimneme si, že se snaží pokrýt co nejširší spektrum celé společnosti. V tomto směru má logiku, je-li vyznamenán vědec přírodovědný i humanitní, podnikatel, sportovec, umělec, kněz, vydavatel, skaut. Řada společenských skupin tak má toho „svého“ oceněného a spolu s ním se cítí být tak trochu vyznamenána i ona.
Málokdo asi vidí do prezidentské hlavy, ale tento způsob vyznamenávání, který funguje již několik let, může být přípravou na období, kdy nebude živých hrdinů a jejich výjimečných osudů, kteří se osvědčili za doby nesvobody. Až zemřou i poslední váleční veteráni a muklové z bolševických kriminálů padesátých let, komu bude udělován Řád bílého lva či TGM?
Jde zřejmě i o jeden z výrazů zcivilnění výkonu prezidentské funkce, který kdysi Václav Klaus sliboval. Státní vyznamenání se tím přibližuje lidem, ovšem za cenu částečné ztráty svého lesku výjimečnosti.
Oproti tomu někteří namítají, že řada vyznamenaných je v poslední době vyznamenávána pouze za to, že dělají dobře svoji práci. A že bychom našli celou řadu dalších vědců, jejichž práce má doma i v zahraničí přinejmenším stejný zvuk jako práce jejich letos vyznamenaných kolegů. Stejné je to u herců a dalších umělců. Snad jen u sportovců je konsenzus širší – Váňa či Jágr srovnání hledají opravdu jen těžko. Má se tedy státní vyznamenání udělovat skutečně „jen“ za poctivou práci ve svém oboru?
Proč ne? Jakkoli komunistický režim společenskou hodnotu lidské práce skrze Řády práce a pitoreskní oslavy Svátku práce ideologicky zprofanoval, zdá se, že nám dnes úcta ke každodenní práci chybí. Postmoderní doba zpochybňuje pojetí lidské práce jako základní antropologické konstanty. Tedy že člověka dělá člověkem mj. právě práce. Když se podíváme, jak se vyvíjí ty naše sociální skupiny, kde se již ve druhé generaci nepracuje, jímá člověka hrůza.
Těžko si dnes představit, jak by byli vybíráni a společností oceňováni dělníci, sedláci či lidé ze služeb, aby to nedopadlo jako se zmíněnými Řády práce. Tak není na škodu, když se to děje alespoň v několika viditelných profesích.
Důležitým, i když občas neuvědomovaným rysem některých vyznamenávaných je dobrovolnost jejich činnosti, tedy že dělají něco navíc, než musí. Tak bylo před několika lety zajímavé ocenění pěstounů mnoha dětí – byť byli kvůli své péči později souzeni. Do kategorie dobrovolnosti spadá i několik letošních vyznamenaných. Zde je velký prostor pro prezidentskou kreativitu – vždyť kolik celospolečenských aktivit stojí na spontánní nezištné lidské aktivitě – od dobrovolných hasičů chránících své obce po dětské výchovné organizace.
Konkrétní podoba seznamů vyznamenávaných není možná nakonec až tak důležitá. Důležitý je samotný akt slavnostního ceremoniálu. Můžeme mudrovat nad tím, proč probíhá právě 28. října, a ne třeba 1. ledna, 28. září či 8. května. Důležité je, že takový státní svátek, a 28. říjen je v posledních dvaceti letech naším státním svátkem všech státních svátků, stát udržuje.
Asi nenajdeme mnoho racionálních důvodů pro shromáždění v nádherném sále královského Hradu v den výročí vzniku již neexistujícího státního útvaru. Ale copak musíme všemu nalézat racionální zdůvodnění? Co bývá racionálního na mnohahodinových frontách před vystavenými korunovačními klenoty? Co bývá racionálního na dlouhých či krátkých pohřebních průvodech ať již významného státníka či souseda z venkova? V těchto případech jde o udržování celku společnosti, jejích konvencí, zvyklostí, celého společenského řádu. Společnost bez společných svátků a rituálů se stává společností cizinců. Ani ten 28. říjen dávno není celospolečenským svátkem. Přesto díky za to, že jej státní elity udržují a snaží se mu dávat nějaký obsah. Třeba i skrze vyznamenávání výjimečných či obyčejně poctivých lidských osudů.
***
Postmoderní doba zpochybňuje pojetí lidské práce jako základní antropologické konstanty. Tedy že člověka dělá člověkem mj. právě práce.
O autorovi| STANISLAV BALÍK, vedoucí katedry politologie FSS MU e-mail: balik@fss.muni.cz
