Podle Petra Zídka není odboj morální otázkou, ale otázkou politickou a vojenskou (Životní omyl jedněch odbojářů, LN 4. 8.). Na rozdíl od odbojové skupiny bratří Mašínů to odbojáři za druhé světové války naštěstí chápali a své aktivity přizpůsobili podmínkám: důraz kladli na zpravodajskou činnost a celonárodní povstání připravovali na dobu, kdy mohlo mít šanci na úspěch.
Pěkně napsané 65 let po válce. Pravdě ale bude blíž, že odbojáři nechápali vůbec nic, měli za to, že nacistický režim padne během několika měsíců, v odhadnutí válečného vývoje se mýlil i jejich velitel Edvard Beneš, zato ale jednali podle svého svědomí a přesvědčení tak, jak jim velela jejich občanská či vojenská čest. Kdybychom přijali Zídkovo měřítko, museli bychom škrtnout jako avanturismus celý druhý odboj až do bitvy u Stalingradu nebo vylodění v Normandii, protože do té doby neměl odboj vyhlídky na úspěch, a navíc nezodpovědně ohrožoval národní existenci. Učit něco podobného děti ve škole, to by snad člověk raději skočil z mostu. Bez morálních východisek nemá a nemůže mít žádný odboj pochopitelně smysl – zvrhl by se v pouhé mocenské zápolení. Komunisté tak hodnotí například listopad 1989 jako mocenský převrat a ze Zídkova pohledu mají pravdu.
Není to vůbec náhoda. Podobně se chovali i vysokoškolští učitelé, kteří dosud studentům vtloukali do hlavy marxismus-leninismus. Po listopadu 1989 z nich náhle byli pozitivisté, kteří tvrdili, že věda musí být striktně objektivní a etické hodnocení do ní nepatří. Pochopitelně, protože jinak by ztratili svou kvalifikaci někoho učit.
V kauze Pernes se Zídek pozastavoval nad tím, že ho někdo může kriticky hodnotit za to, že absolvoval VUML. Zídek má totiž podobnou zkušenost: Jako aktivní svazácký funkcionář (kulturní referent) podle vlastních slov rozdával kolegům svazákům lístky do divadla a z moci své funkce v SSM svým razítkem pokryl vydávání „de facto ilegálního“ školního časopisu, čímž, jak píše, zahájil svou novinářskou dráhu. „Nijak se za to nestydím,“ dodal Zídek, aby bylo jasno.
Jasno pochopitelně je. Řada mých přátel byla členy SSM z jednoho prostého důvodu – aby se dostali na vysokou školu, případně aby je z vysoké školy nevyhodili. Ovšem žádný z nich se nesnažil své členství v SSM obhajovat. Podobně jako například expremiér Jan Fischer, který za komunismu dělal dobře svou práci, objektivně nikomu neuškodil, ale přesto ví, že vstoupit do strany z důvodu kariéry je morálně neobhajitelné, veřejně to přizná a nechlubí se tím.
***
Jakýkoli odboj bez morálních východisek by se zvrhl v pouhé mocenské zápolení
O autorovi| PETR PLACÁK, historik
