Stopadesátimilionový jaderný stát čeká na nového prezidenta. Bude pokračovatelem toho dosavadního? Ta otázka se neozývá z Ruska, ale z Pákistánu. Jména tamních politiků moc neznáme, ale na to, že Pákistán je jedinou atomovou mocností muslimského světa, slyší každý. Proto rezignace Parvíze Mušarafa ovládá světový tisk. A proto je jeho nástupce důležitější než jakýkoliv očekávaný Putin 2.0.
Kdyby se na olympiádě soutěžilo v dvojakosti, Pákistán by byl favoritem. Je největším spojencem USA ve válce proti Al Kajdě, ale i semeništěm Al Kajdy samé. Otec jeho atomové bomby Kadír Chán je národním hrdinou, ale i šiřitelem citlivých technologií lotrovským režimům. Je to země pučistických generálů, ale i silné moci nezávislých soudů. Ať to vezmeme za jakýkoliv konec, všude je to na ostří nože. Kam se to vahadlo po Mušarafovi přikloní?
Pákistán je jakýmsi atomovým Tureckem. Osciluje mezi vojenskými juntami a rizikovou demokracií. Při hrozbě terorismu člověk nějakou tvrdost i překousne. Ale generál Mušaraf nepotlačil Al Kajdu v pohraničí ani nevyvrátil podezření, že věděl o rejdech dr. Chána. Odchází-li teď ze strachu před impeachmentem, lze to považovat za úspěch pákistánské demokracie.
Čtěte „Mušaraf odstoupil...“ na str. 7
