Román Konec starých časů začal psát v té době již „vyakčněný“ spisovatel Jaroslav Žák (1906-1960), autor slavných próz a filmových scénářů ze studentského prostředí, několik měsíců po únorových událostech roku 1948. Vyšel poprvé až po listopadu 1989.
Děj se odehrává 25. a 26. února 1948 v městečku Pepův Týnec nad Lesem; předobrazem byla Žákovi Jaroměř, kde předtím působil - jak jinak - jako středoškolský kantor. Podobně jako román Zbabělci Josefa Škvoreckého, který hodnotí domnělé hrdinství náchodských (kosteleckých) občanů v květnu 1945, je tato kniha autentickým svědectvím toho, co se mezi běžnými lidmi odehrávalo. Je to svědectví mnohdy velmi humorné, ale zároveň trpké až k pláči.
Ironická úcta Vypravěč hovoří kultivovaným hlasem, jenž zůstává stejný za všech okolností, vážných i komických. Jeho úcta je ovšem ironická, velmi dobře si totiž uvědomuje pravý stav věcí a dokáže je přesně pojmenovat: „Říkejte si, co chcete, připouštím, že jsou vám surovci antipatičtí, ale uznejte, že bez surovců by se žádná vláda neudržela a žádný průbojný politický směr by se nedostal k moci. A jestliže tedy, jak pravil vynikající myslitel, je revoluce lokomotivou dějin, jsou surovci jejími strojvůdci a můžete jim říkat třeba,mužové dějin‘ nebo tak nějak, aby to lépe znělo.“
Dějinné události připomínají lokomotivu ženoucí se vpřed bez strojvedoucího. Příběhy lidí zachycené v jednotlivých kapitolách se prolínají a vytvářejí obraz osudného dne. Vyprávění má spád, v duchu dějinných změn se většina občanů odhodlá k činům, jež by předtím nepodnikla. Výsledkem je absurdní panoptikum, v němž si nikdo není jistý sám sebou, natož pak druhými. Šíří se fámy a skutečnost ztrácí smysl, zmatek lidí hořce, leč trefně ilustruje pozdrav „Heil Gottwald“, jejž pronese jedna z postav.
Lidé jsou proto schopni brát vážně opilé recesisty hrající si bez zlých úmyslů na fašistickou veleradu i flamendra Cholévku, který se pasuje na předsedu akčního výboru. Převracejí se hodnoty a komedie se mění v tragédii.
Obyvatelé Pepova Týnce si touží vyřídit skrze nové uspořádání staré křivdy, domnělé ústrky či milostná zklamání. Ti, kteří pocítili na vlastní kůži krutost fašismu, jasně chápou, že nastupující režim bude stejně tvrdý jako ten minulý, a zcela pragmaticky (či prozíravě?) utíkají pryč. Ti, kteří věří ideálům komunismu, se zpijí pod obraz a zcela ztratí důstojnost. Proto v Pepově Týnci nejsou hrdinové, snad jen otec Breburda, jenž si jediný troufl z tribuny říct: „O co de: sme podruhý ve sračkách, a podruhý až po uši.“ Zmanipulovaní sousedi Přímost Breburdových slov i jednání působivě kontrastuje se snahami povýšených funkcionářů skrýt prospěchářství za iluzi důležitosti, podporovanou demagogickými hesly a frázemi. Zdá se, jako by lidé přejímali nové úkoly i novou řeč. Jelikož však podstata úkolů i slov je většině lidí nejasná, mohou si tito vůdcové dovolit svými sousedy obratně manipulovat.
Román vydal poprvé v roce 1991 nakladatel Jiří Chvojka, u kterého Jaroslav Žák svůj rukopis před smrtí schoval. Ani po dalších dvaceti letech, které mezitím uplynuly, Žákovy „staré časy“ příliš nezastárly. Je to kvalitou knihy, nebo
***
Jaroslav Žák: Konec starých časů Vydalo nakladatelství Albatros - Plus, 2010, 253 stran
