Komentář Martina Weisse Díky za historickou lekci (LN 8. 7.) a reakce na „izolaci“ bezdomovců v Praze dle návrhu radního Janečka mi připomněly část z mého života v období let 1970-1985. V té době jsem pracoval na „pracáku“. Tehdy to nebyl úřad práce velikostí a náplní odpovídající současným, ale byl to jeden z odborů okresních národních výborů. Mezi deseti (pouhými) zaměstnanci této instituce pracovala ve vedlejší kanceláři jedna kolegyně, která měla na starosti „basisty“.
Nejednalo se o žádné umělce, ale o propuštěné vězně. Jejím úkolem bylo zajistit jim práci. Před jejich propuštěním dostala složku s údaji, jak se dotyčný ve vězení choval, co umí, kdy bude propuštěn atd. Po propuštění se u ní musel bývalý vězeň hlásit, a ona mu začala shánět zaměstnání, což se jí s větším či menším úsilím muselo podařit.
Do vězení troska, ven čistý muž Pamatuji si, že pravidelně přicházel i recidivista Kocúm. Počet jeho recidiv dosahoval dvojciferných hodnot. Jeho trestná činnost spočívala v tzv. příživnictví a nejspíš (to už si ale nepamatuji přesně) i v zanedbání povinné výživy. Toho příživnictví se dopouštěl ten, kdo nepracoval (a nepodílel se tak na budování zářných zítřků) a živil se tím, co kde sehnal. No a zmíněný Kocúm tak vždy pobyl na svobodě pár týdnů a pak ho zase zavřeli.
Do práce, kterou mu kolegyně sehnala totiž nikdy nenastoupil. Ne že by nechtěl, ale po propuštění měl nějaké peníze, které si ve vězení vydělal (on tam totiž pracoval), a tak oslavoval s kamarády, ráno ho do práce nikdo neprobudil a odpoledne se už zase slavilo znovu. Po pár dnech už ani nestálo za to na domluvené pracovní místo nastoupit. Neměl kde bydlet, byt už před lety přenechal za nějakou směšnou sumu, kterou vzápětí propil.
Před nástupem do vězení to přišel mé kolegyni spořádaně ohlásit a šel sedět. Vždy tak na rok a něco, jak kdy. A to se opakovalo s naprostou pravidelností. Se stejnou pravidelností se také opakovalo, že když se z vězení vrátil, tak byl čistý, slušně oblečený, najedený a měl peníze (ne moc, ale na pár dní živobytí by to stačilo). Když naopak do vězení odcházel, byla to lidská troska. On totiž už nebyl schopen se sám o sebe postarat a žít „normálním“ životem.
A takových za kolegyní přicházelo několik. Ze jmen se mi vybavuje už jen Kučeřík. Drobný, slušný, ale zavřený také po x-té. A na základě těch zkušeností jsem si mnohdy říkal, že pro takovou skupinu lidí by určité zařízení (ne zrovna koncentrační tábor), kde by je ubytovali, dali jim najíst, ráno je vzbudili do práce, omezili jim přísun alkoholu, po výplatě by jim sebrali peníze a dávali jim je postupně atd., bylo pro tyto lidi jistým dobrodiním.
Pomohlo by to i jim Myslím, že něco podobného by bylo dobrodiním i pro mnohé bezdomovce. Nemyslím tím plot s ostnatým drátem, ale jisté vnucení režimu (ráno vstávat, umýt, snídaně, večer večeře, zhasnout a spát...) a jisté omezení (alkohol omezeně, drogy žádné). A během dne nějakou práci. A to nejen jako ochrana ostatních, slušně žijících lidí, ale i jako určité dobrodiní pro ty bezdomovce. I ten Kocúm ve vězení pracoval a kriminál si v podstatě „užíval“.
O autorovi| Petr Liška, publicista
