Vstoupili do války, ale nemají žádné plány pro to, co se stane pozítří. Přísahají, že pozemní síly v Libyi v žádném případě nenasadí, takže jejich strategie spočívá pouze v naději, že vzdušné útoky na protileteckou obranu plukovníka Kaddáfího (a na jeho pozemní síly, pokud je bude možné zasáhnout bez zabití civilistů) přesvědčí jeho vojáky, aby jej opustili. Nedohodli se ani na struktuře velení.
Tak proč to tato „koalice ochotných“ (která si ještě ani nenašla vlastní jméno) dělá? Neříkejte, že „jde jen o ropu“. To je myšlenková lenost: všechny hlavní západní ropné společnosti už v Libyi zase jsou. Jsou tam už od roku 2003, kdy došlo k velkému smíření mezi jejich vládami a Kaddáfím.
Za touto dohodou zčásti skutečně stála ropa a částečně i obavy Západu z údajných jaderných ambicí Libye. (Kaddáfí v tomto ohledu vynášel své karty dobře, protože žádný životaschopný zbrojní jaderný program nikdy neměl.) Ale vážně si myslíte, že západní vlády se pustily do této rozsáhlé vojenské operace jenom proto, aby si vylepšily smluvní podmínky pro pár svých ropných společností?
Žádný zisk Snad jde tedy jen o domácí politickou polévku. Hybnou silou tohoto zásahu byl francouzský prezident Nicolas Sarkozy, kterého příští rok čeká bitva o znovuzvolení. Snaží se za tuto „humanitární“ intervenci získat kredit u francouzských voličů? To je nepravděpodobné, protože k vítězství musí získat pravicové hlasy a záchrana života arabských cizinců v žebříčku priorit francouzské pravice nestojí zrovna vysoko. Dalším prvním hybatelem libyjské intervence byl britský ministerský předseda David Cameron.
Jestliže se koaliční vláda, kterou vede, nezhroutí (což se téměř jistě nestane), nebude muset oslovovat voliče až do roku 2014. Jaký by tedy mělo nyní smysl snažit se o získání politické popularity vojenským zásahem?
I kdyby to v Británii byla jistá cesta k popularitě, což není?
Co se týče Baracka Obamy, celé týdny se pokoušel vyhnout se americké účasti v Libyi a jeho ministr obrany Robert Gates tuto myšlenku otevřeně kritizoval.
A přesto se intervence účastní všichni: Francie, Británie, Spojené státy a půl tuctu dalších západních států. Do očí bije, že se k nim nepřidaly arabské vojenské síly, vlastně ani nikdo jiný.
Západ z toho nemá žádný zisk a je vysoce pravděpodobné (což si účastníci intervence dobře uvědomují), že to všechno skončí pláčem. Hrozí nebezpečí „vleklé mise“, existuje riziko, že při bombardování zahynou libyjští civilisté. A je zde také fakt, že mnohé země, které hlasovaly pro rezoluci Rady bezpečnosti č. 1973 nebo se alespoň zdržely hlasování proti ní, se již distancují od závazku, který obnáší. Přály si výsledek: zabránit Kaddáfímu v páchání dalších masakrů. Dokonce podpořily prostředek, nebo proti němu aspoň nevystoupily: použití „všech nutných opatření“ na ochranu libyjských civilistů, což v diplomatické řeči znamená použití síly. Ale nedokážou se smířit s tím, že západní letadla bombardují další rozvojovou zemi, bez ohledu na slušnost motivů a bez ohledu na to, že si to terč útoku zaslouží.
Tentokrát bez cynismu Proč se tedy západní země pustily do tak donkichotského podniku? Indové necítí potřebu zasáhnout, ani Číňané nebo Japonci. Rusové, Jihoafričané a Brazilci mohou sledovat zabíjení v Libyi v televizi a odsuzovat Kaddáfího chování, aniž by s tím chtěli něco udělat.
Ani Egypťané, kteří jsou také Arabové, a navíc nejbližší sousedé Libye, a kteří teprve minulý měsíc provedli podobnou, ale úspěšnou demokratickou revoluci, na pomoc libyjským revolucionářům nehnuli ani prstem. Prostředky jim nechybí – i malý zlomek egyptské armády by Kaddáfího režim svrhl za několik dnů –, ale chybí jim vůle. A vlastně jim chybí pocit zodpovědnosti za to, co se děje lidem za vlastními hranicemi.
To je normální. Nenormální je domácí politika, v níž se i po patnácti letech vzpomíná a debatuje o neschopnosti zasáhnout a zastavit genocidu ve Rwandě. Africké státy takovou diskusi nevedou; dělají to pouze západní státy. Ty mají také pocit viny za svou pomalou a ustrašenou reakci na krveprolití v bývalé Jugoslávii v devadesátých letech. Nikdo jiný tento pocit viny nemá.
V mezinárodních vztazích je cynismus nezbytný nástroj, ale někdy je třeba připustit, že státy skutečně jednají z nezištných a humanitárních pohnutek. Ano, vím, Vietnam a Irák, staletí amerického vměšování v Latinské Americe a pět set let evropského imperiálního drancování po celém světě. Řekl jsem „někdy“. Ale řekl bych, že jeden z těch případů se děje právě teď.
Proč jsou to pouze západní státy, které věří, že mají povinnost vojensky zasáhnout i na místech, kde nemají žádný jiný zájem než pouze zachránit životy? Řekl bych, že to je dědictví velkých válek, v nichž bojovaly ve 20. století, a zejména důsledek války proti Hitlerovi, v níž si řekli (do jisté míry oprávněně), že bojují proti čirému zlu – a nakonec zjistili, že bojují i proti strašlivé genocidě.
To neznamená, že všechna vojenská dobrodružství v zahraničí – nebo většina z nich – jsou altruistická, ani to neznamená, že současný podnik dopadne dobře. Ve skutečnosti to asi dobře neskončí. Žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán.
***
Proč jsou to pouze západní státy, které věří, že mají povinnost vojensky zasáhnout i na místech, kde nemají žádný jiný zájem než pouze zachránit životy? Řekl bych, že to je dědictví velkých válek, v nichž bojovaly ve 20. století.
O autorovi| GWYNNE DYER, novinář působící v Londýně
