VAL DI FIEMME (od zpravodaje LN v Itálii) Dlouhé minuty děsu měnícího se až v beznaděj prožíval Lukáš Bauer v úvodu sobotního dvacetikilometrového závodu. Jeho běžkám se nechtělo pospíchat a Bauer se z první příčky propadal až na konec startovního pole.
„Bylo to strašný,“ vracel se k hrůznému prožitku po závodě. „Balík mně ujížděl a já stál na místě. Když jsem někde na 1,3 kilometru předjížděl Dána, který jel suverénně poslední, říkal jsem si, že za mnou už nikdo bejt nemůže. Na prvním kopci jsem si myslel, že to zabalím a pojedu domů.“
Proč se ale vůbec zmíněné drama narodilo? Předpověď hlásala sluneční svit, jenže namísto toho dolomitské štíty propíchly zamračenou oblohu a na údolí Val di Fiemme se začalo sypat bílé nadělení. K tomu teplota těsně nad nulou, což představuje nejsložitější podmínky pro mazání. Bauerův servisman Vít Fousek zkoušel možné i nemožné, ale do správné „mázy“ ne a ne se trefit.
„Měl jsem připravené dvoje lyže, jenže jedny nejely z kopce a druhé zase nestoupaly. Věděl jsem, že ani na jedněch dvacet kiláků neobjedu, a začala mě svírat silná nervozita,“ přiznal Bauer. V takřka beznadějné situaci začal do Fouska hučet, že by mohli zkusit běžky s mikrokontaktem. Tedy lyže, které se nemažou, přičemž plocha pod nohou závodníka se rozbrousí smirkovým papírem a přetře se olejem. Možná i proto, že před čtyřmi roky na nich v Oberstdorfu zajel báječný závod
„Já mu je ale dát nechtěl,“ říkal Fousek. „Pro mikrokontakt nebyly optimální podmínky. Hodí se spíše na nulu a na mejdlíčko ve stopě.“
Situace se stávala zoufalou. V tom si Bauer všiml, že největší soupeři se na mikrokontaktu rozjíždějí, stejně jako Slovák Bajčičák. Přitočil se k němu a povídal: „Martine, víš, že jsem tě nikdy o nic neprosil, ale teď potřebuju pomoc. Řekni mi, jak ty lyže jedou.“
A Bajčičák kamaráda nenechal ve štychu. „Sáhni po nich, Lukáši,“ řekl. Do startu chybělo pět minut, když Bauer zařval na servismana: „Přines mi ty mikrokontakty! Musíme to risknout!“ Fousek běžel dvě stě metrů do servismanských buněk. Dvě minuty před startem odstrčil pořadatele, přehoupl se přes hrazení a lyže hodil kamsi k Bauerovi. Lídr Tour si je obul 40 vteřin před startem. Jenže protože si skluznice nestačily zvyknout na zimu, zprvu nejely, sníh na nich namrzal a Bauer se propadal do beznaděje. Jako Armstrong na ukrajině „Nikdy jsem nic horšího v lyžování nezažil,“ přiznal unavený Fousek. „Myslel jsem, že mě raní mrtvice. Prožíval jsem hrozné chvíle, jako kdyby se stalo něco mým dětem. Připadalo mi to stejné, jako kdyby jel Armstrong časovku na Tour de France na kole značky Ukrajina...“ A protože zoufalé situace vedou k zoufalým činům, Fousek se chystal k poslední možnosti. „Chtěl jsem na Lukáše zařvat, ať vypadne z tratě a obě lyže zlomí, že mu dám jiný.“
Jenže pak se stal zázrak. Bauer několikrát lyže obrousil o připravené větvičky a hranu lyže položené na sněhu a jeho běžky se vzpamatovaly. A to tak, že český lyžař záhy dotáhl čelo závodu a dokonce vyhrál tři prémiové spurty, za které se nadělovaly cenné vteřiny.
„Jestli je nějakej bůh, tak nás dneska vytrhl z bídy,“ ulevil si Fousek „Připadá mi teď, jako kdyby se ten závod jel v jiném čase, prostě znova a jinde. Jako bych byl pořád v nějakém snu...“
Vtom si to do servismanských buněk přihasil zvesela Bauer. „Fousi, vypadáš asi tak na šedesát let,“ smál se rozverně. „Ale neboj, já dneska taky o dobrejch dvacet let zestárnul.“
