„Člověk by si měl spořit zhruba patnáct procent svého příjmu, pokud nechce v důchodu radikálně snížit svůj životní standard,“ říká Vladimír Bezděk (35), jeden z největších českých odborníků na penzijní systém. S reformou důchodů teď bude radit ministru financí.
* LN Co budete přesně dělat pro ministra financí Eduarda Janotu?
S panem ministrem jsme mluvili minulý týden a jeho idea je zřídit externí sbor poradců. Takže to bude jiné než komise, které jsem stál v čele v letech 2004–2005 a která propočítávala dopady návrhů reformy důchodového systému předložené jednotlivými politickými stranami. Podle mého názoru je představa pana ministra taková, že za prvé se zaktualizují staré výsledky z doby před pěti lety a za druhé se nový tým pokusí ukázat jednu, dvě či tři cesty do budoucna. Řekne, jakou cestu vidí jako nejlepší a proč, a nechá doporučení pro politické garnitury, které přijdou po letošních volbách.
* LN Co se stane, když porostou dále schodky veřejných rozpočtů a my s důchodovým systémem nic neuděláme? Skončíme jako Maďarsko, kde pak museli velmi rychle změnit systém a de facto snižovat budoucí důchody?
Pokud bude řadu let schodek rozpočtů 6–7 procent a nebudeme to korigovat, můžeme se do takových problémů dostat. Nemůžu vám přesně říct, co by takový katastrofický scénář znamenal pro naše důchody, protože nevím, co by vláda dělala s dalšími výdaji a daněmi. Nepředpokládám ale, že by se schodky dlouhodobě neřešily, protože všude kolem sebe vidíme, kam to vede.
* LN Státní důchodový účet je v minusu, státní finance jsou v obrovském minusu. Co to znamená pro reformu penzí?
Jsem trochu optimista. Spousta lidí nevidí problém, dokud do něj nenarazí. Teprve až uvidí deficit penzijního účtu v řádu desítek miliard, snad si ten problém přizná a začne jednat.
* LN A když doopravdy budeme provádět jen podobné úpravy důchodového systému jako v posledních letech, tedy pouze dílčí změny některých parametrů, jako odchod do důchodu?
Pokud půjdeme cestou posledních 15–16 let, bude se do budoucna výrazně snižovat náhradový poměr, tedy poměr důchodu vůči průměrnému platu, pro dnešní třicátníky a čtyřicátníky. Část z nich se v důchodu dostane na hranici chudoby nebo sociálního minima. V určitém případě, jak jsme to počítali v bývalé komisi před pěti lety, se až deset procent důchodců může dostat pod sociálního hranici, kterou jsem definovali jako čtvrtinu průměrné mzdy. To pak bude vyžadovat dávky zase z jiné části sociálního systému.
* LN Říkáte, že dnes by si člověk měl spořit zhruba patnáct procent příjmů, pokud nechce v důchodu radikálně snížit svůj standart. Dával jste si, ještě coby bankovní úředník v centrální bance, těch 15 procent stranou?
Dobrá otázka! No, pokud bychom se shodli, že do těch pomyslných 15 procent započteme i splátku hypotéky, tak určitě. Já bych navrhoval hypotéku takto počítat – splátka hypotéky je vlastně úspora. Penzijní připojištění jsem uzavřel hned v roce 1999, životní pojištění také tak. Takže celkem bych to dokonce překročil.
* LN To jste mi pěkně utekl od odpovědi.
Bez té hypotéky samozřejmě ne… Ale doopravdy, hypotéka, respektive zajištění vlastního bydlení, může být klíčovým zajištěním na stáří.
* LN Možnosti šetření na důchod by se měly rozšiřovat. Ministerstvo práce navrhlo tak zvaný dobrovolný opt-out, kde kdo by chtěl, by mohl čtyři procenta svého povinného pojištění přesměrovat do penzijního fondu za podmínky, že si ještě další dvě procenta přidá. Ministerstvo financí zase navrhuje penzijní spořitelny, které by postupem času nahradily dnešní penzijní fondy. Vy jste ale vůči oběma návrhům kritický!
Ty návrhy bych rozlišoval. U penzijních spořitelen se netajím skepsí. Vždyť podle toho návrhu by se třeba vyplácely úspory na stáří najednou, nikoliv měsíčně jako důchod. Opt-out je dobrá myšlenka a něco na ten způsob se asi bude muset udělat. Verze 4 + 2 je ale na spodní hranici toho, co ještě má smysl. Méně než 6 procent nemá moc smysl ani pro byznys, ale ani pro klienty. Existuje nebezpečí, že pod touto hranicí se opt-out zvrhne v cosi jako dnešní připojištění, tedy že většina lidí bude platit pětistovku měsíčně. To vám ve stáří moc nepomůže, pět stovek je zhruba 2 procenta průměrného platu…
* LN Co tedy má člověk dělat? Stárnutí populace nás postihne víc než okolní země, současný průběžný systém, kdy důchodcům platí pracující, se dostává do problémů. Dnes my dva platíme důchod jednomu seniorovi, za třicet let nám ho bude platit jen jeden pracující...
Přiznejme si, že se dvacet let nepřetržitě zvyšuje naše naděje dožití. Posledních deset let nepřetržitě roste i důchodový věk. Lze předpokládat, že obojí bude pokračovat.
* LN Dobře, ale víme, že důchod bude minimální. Víme, že důchodové připojištění nám moc nepomůže. Co dělat?
Vybrat si z různých možností a kromě penzijního připojištění budovat i jiné úspory, jako životní pojištění či nákup akcií. Smysluplnou investicí na stáří je opravdu i vlastní bydlení.
* LN Přece byt na stará kolena neprodáte?
Proč ne? V řadě zemí je to zcela běžné. Stačí se podívat na životní cyklus a životní nároky na prostor. V pětadvaceti jste bez partnera, to vám stačí, s prominutím, pryčna někde blízko od centra. Hlavně aby bylo blízko do baru. Někdy kolem pětatřiceti potřebujete velké bydlení, do kterého se vejde celá rodina. Často za městem, dojíždíte do práce autem. Když děti vystřelí z baráku, zjistíte, že se v domě ztrácíte, že je problém ho uklidit. O nákladech na údržbu ani nemluvě. Žijete daleko za městem nebo daleko od centra a zjišťujete, že vám nevyhovuje ani poloha, ani velikost. Klidně se vrátíte do menšího, místo baru vás zajímají doktoři. U nás to ještě není zvykem, ale v řadě zemí to je vidět: Padesátníci a šedesátníci udělají ostrý řez, prodají dům či velký byt, koupí si menší. Cestují a zbytek použijí jako úspory. Prostě vezmou hotovost z prodeje, obejdou pět šest spořitelen a někde si koupí soukromou anuitu, tedy něco, co nese pravidelný příjem . Takže kromě státní penze berou i tuhle – a kus z ní pochází právě z bydlení.
* LN Není to trochu riziko? Svět zasáhla hypoteční krize a z důchodových účtů, založených z velké části na hodnotě akcií, zmizelo ve světě v průměru 23 procent jejich hodnoty. Ve Spojených státech dokonce skoro třetina.
Všichni by si díky krizi měli připomenout staré selské pořekadlo „nedávej všechna vejce do jednoho košíku“. To platí co svět světem stojí. Je jedno, jestli jste profesionální finančník, sedlák nebo novinář. Je třeba diverzifikovat, investovat do více věcí. Nelze se spolehnout na jednu věc, ať již jde o akcie, nebo o státní důchody. Kdyby se to podařilo natlouct pod kůži alespoň polovině národa, tak by to bylo skvělé. Pak věřím, že by i debata o reformě státního důchodového systému byla jiná. Protože pak se lidé začnou ptát: proč nás, státe, nutíš odvádět tolik peněz někam, kde diverzifikace není? Kde, když se něco zhroutí, budeme dostávat nízký důchod?
* LN Neměl byste, když jste šéfem penzijního fondu Aegon, bojovat spíše za zavedení správcovských společností, které by spravovaly státem pojištěné důchodové fondy, nebo vyšší státní příspěvek na důchodové připojištění?
Myslím, že ne – v byznysu, který děláme, to tak není. Penze a pojištění je dlouhodobý byznys. Tenhle faktor je pod kůží těchto společností a to je něco, co by mělo brzdit krátkodobá vítězství, která se v dlouhodobém pohledu nevyplatí. Stačí se podívat na Slovensko.
* LN Můžete to vysvětlit?
Tam se povedlo rychle prosadit penzijní reformu se spořením v nestátních fondech. Jenže neměla dostatečnou politickou podporu. Pak se změnila vláda a nový premiér Robert Fico zaútočil na penzijní fondy. Dvakrát otevřel systém tak, aby lidé mohli odejít od penzijních fondů. Přesto odešla jen desetina klientů. Nakonec se mu ale podařilo zničit penzijní reformu. Stačilo fondy „zregulovat“ tak, že se od sebe nemohou odlišit. Na Slovensku je totiž podmínka tak zvané kladné nuly. Pokud by se kdykoliv během půl roku zhoupla investice důchodových fondů do minusu, tak to musí okamžitě dorovnat vlastním kapitálem. Po změnách je tak úplně jedno, zda máte konzervativní, či agresivní fond, tedy jestli plánujete riskovat a mít pak více, nebo naopak jistotu s malým výdělkem. Všechny investují stejně. Všichni (včetně Aegonu) zakonzervovali byznys, nic nerozvíjejí, přešli na metodu minimalizace jakýchkoli nákladů. Systém je zdegenerovaný, a pokud se rychle nezmění, už nikdy lidem nepřinese to, co jim sliboval.
***
Profil Vladimír Bezděk
Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, od roku 1997 pracoval v České národní bance. Od července 2004 do června 2005 působil na Úřadu vlády ČR, kde vedl komisi expertů, která modelovala možnosti reformy penzijního systému podle návrhů jednotlivých politických stran. Poté se vrátil do ČNB. Od roku 2007 je předsedou představenstva pojišťovny AEGON a jejího Penzijního fondu. Je ženatý a má tři děti.
