Jeho (snad) humoristický román Podivuhodná cesta Pomponia Flata je smíchanina všeho možného: základního kurzu biblické dějepravy, rozředěné antické archeologie, komiksové poetiky ve stylu Asterixe na Blízkém východě, detektivky a la Umberto Eco pro základní školy a stylistického kurzu pro začátečníky. Splácáno je to s jistou rutinou a inteligencí, i když chvílemi máte chuť s takovou pitomostí praštit. Jenže na druhé straně se to čte dobře, jste přece jenom zvědaví, jak se nakonec celá ta konina vyvine, a venku navíc prší. Tak to dočtete – a hned na to zapomenete. Ještě předtím než se to stane, vyprovodí knihu na cestě do zapomnění tento drobný článek.
Vypravěč, onen Pomponius Flatus, je římský občan, který hledá po zemích Orientu lék na svůj neduh: chronický průjem a větry – jeho příjmení překladatelka decentně přeloží jako Bzďoch. No, a tato jaksi primárně humorná postavička se ocitne někdy kolem toho roku 10 v Nazaretu, kde se zrovna chystá poprava. Večer má být ukřižován jistý tesař Josef, který údajně zavraždil místního boháče. Neví se sice proč, ale důkazy se zdají být jasné – u mrtvoly se našlo truhlářské náčiní, navíc Josef se nijak nebrání a mlčí. A protože ve městě není jiný truhlář, má za úkol si sám vyrobit kříž. Židé versus Římané Pomponius by se do věci nepletl, ostatně jako se do židovských věcí v té době zase tak moc Římané plést nechtěli, hrdelní věci měl na starosti sanhedrin, čili židovský soud. Římané byli jakýmisi dohlížiteli a pasivními vykonavateli. To je známá historie, která nabízí nesčetně výkladů, vlastně po celé dějiny křesťanství se vede velmi ožehavý spor, kdo vlastně má v oné věci, která se přihodí v dubnu roku 30 nebo 33 (v tom není a asi nikdy nebude jasno), více prsty.
Protagonista „největšího příběhu všech dob“ je v čase Pomponiovy návštěvy Nazaretu malým chlapcem: „růžolícím, buclatým, s upřímnýma očima, s prstýnky plavých vlásků a jemnými oušky“. Tak trochu pedofilně líčený malý Ježíš přijde Pomponia požádat o pomoc, neboť Josef, tedy jeho „otec“, byl obviněn neprávem. Pomponius se zprvu zdráhá, ale kručí mu v břiše a Ježíš mu slíbil odměnu. Pustí se tedy do vyšetřování, které ho po chvíli navede na správnou stopu: zjistí, že zavražděný nebyl zavražděný a že vůbec celý případ je zamotanější, než se na první pohled zdá. Napínavé to přitom zas tak moc není, spíše je to upovídané a naivní, asi jako když to píše začátečník (což Mendoza, kterému vyšlo snad patnáct románů, není), jenž si rád čte historické knihy a napadl ho zajímavý námět. Problém je, že si autor ne zcela ujasní, o co mu jde, zda tedy o grotesku jako v Životě Briana Monty Pythonů nebo třeba přece jen o napínavou biblickou detektivku. Jeho kniha není ani jedno, ani druhé.
Ben Hur a koňské dostihy Na to, aby to bylo možné číst „ecovsky“, tedy jako postmoderní román intertextových narážek, je to chudé a ani výskyt mladého Ben Hura, který se především zajímá o koňské dostihy a do příběhu se dostal jak Pilát do Kréda, na to nestačí. Připouštím, že závěr je docela dobře vymyšlený, a když si připomeneme, jak to bylo s Barabášem – to je ten lotr, co ho židé osvobodili místo Ježíše – pak důvtipný. K tomuto ocenění je však třeba knihu dočíst do konce...
Kniha vyšla jako čtrnáctý kus v jinak výborně vedené edici ibero(americké) prózy Transatlantika. Není vždycky posvícení...
Eduardo Mendoza: Podivuhodná cesta Pomponia Flata
Přeložila Jana Novotná, vydal Garamond, Praha 2010. 186 stran
