Před 150 lety se narodil objevitel prvního vitaminu Christiaan Eijkman
Traduje se, že za jediného nepřekonatelného nepřítele Caesarových armád považovali jejich velitelé skorbut neboli kurděje. Nejvíce však trápily námořníky na dlouhých výpravách – třeba na té Magalhaesově. Typické příznaky kurdějí: malátnost s neurčitými bolestmi svalů a kloubů, samovolný výskyt podlitin, otoky a krvácení dásní končící až vypadáváním zubů, v extrémních případech smrtí.
Zatímco příznaky skorbutu znal snad každý, dlouho nikdo nevěděl, jak ho léčit. Na to přišel až v polovině 18. století skotský lodní lékař James Lind pokusem s 12 pacienty. Všichni dostávali stejnou základní stravu, část z nich pak navíc jablečné víno, část ocet a část jižní ovoce. Uzdravili se pouze ti poslední, a to nejlépe po dvou pomerančích a citronu denně.
Těmito poznatky se po svém řídil například mořeplavec James Cook, jehož lodím se díky kyselému zelí kurděje zcela vyhnuly. Koncem 18. století pak Admiralita učinila konzumaci citrusů při plavbách povinnou a Velká Británie se i díky tomu stala vládkyní moří. Konkrétní příčina kurdějí však stále zůstávala neznámá.
O dalších sto let později, koncem století devatenáctého, se v Holandské Indii (dnešní Indonésii) velmi rozšířila nemoc zvaná beri-beri (sinhálsky „nemohu“), s charakteristickou slabostí až obrnou. Nizozemská vláda znepokojená faktem, že na jejích plantážích už pomalu nemá kdo otročit, ustanovila mimořádnou komisi. Členem byl jmenován také velmi fundovaný lékař státního vězení v Batávii (dnes Jakarta) Christiaan Eijkman (narozen 11. srpna roku 1858 v nizozemském Nijkerku).
Jednoho dne doktor Eijkman vyhlížel z okna služebního bytu na vězeňský dvůr a pozoroval zobající slepice. Přitom ho upoutaly jejich zvláštní pohyby a postoje; nějak mu připomínaly nemocné chovance... Ukázalo se, že slepice skrze kuchyňské odpadky jedí prakticky tutéž stravu, co nemocní vězňové, tedy především rýži. A to loupanou. Slupky se z ní odstraňují, neboť takto upravený produkt líp vypadá, snáz se prodá, a tudíž může být dražší. Eijkmanovi stačí pár dotazů „u konkurence“ a vše je jasné. V kriminálech, kde se jí výhradně rýže loupaná, si beri-beri řádí, zatímco tam, kde správci šetří a krmí chovance levnou rýží neloupanou, se nemoc skoro neobjevuje.
Roku 1897 Eijkman svůj objev publikuje. Navzdory jeho významu s nulovým ohlasem. Proč? V té době totiž vědě o výživě vládne kalorické hodnocení živin, o příčinách nemocí zase rozhoduje mladá a dravá bakteriologie. Myšlenka, že by pouhý nedostatek nějaké stopové látky v potravě dokázal vyvolat těžkou chorobu, ba i smrt, se prostě zdála směšná.
V roce 1911 se však Eijkmanova práce dostane do ruky mladého, v Londýně působícího biochemika polského původu Kazimierze Funka. Ten Eijkmanovy závěry napřed ověří na holubech, poté si sežene kilo rýžových slupek a pracně z nich připraví šest gramů bílého prášku. Spolehlivě léčí beri-beri i v miligramových množstvích.
Funk ho nazývá vitamin B; vita podle latinského „život“, amin podle aminové skupiny, kterou prášek obsahuje, „B“ pak proto, aby se nepletl s látkou podobné kategorie, kterou krátce předtím objevil v mléce Funkův kolega Frederick Hopkins a nazval růstový faktor A (dnes nazývaný vitamin A).
Eijkman s Hopkinsem pak dostali v roce 1929 Nobelovu cenu. V hodině dvanácté – hned v roce následujícím Christiaan Eijkman umírá.
