V ideálním načasování s reprízou dvaačtyřiceti dílného televizního seriálu Bigbít vychází stejnojmenná kniha Ondřeje Konráda a Vojtěcha Lindaura, jež mapuje vývoj našeho rocku od poloviny padesátých let až do konce roku 1989.
Cesta to byla dlouhá, plná problémů a nástrah, které naše bdělé instituce stavěly rocku do cesty. Jak ovšem vidíme z výpovědí jednotlivých muzikantů, byl to příval, který prostě nešlo zastavit ani zákazy, policejním pronásledováním či pouhou úřednickou buzerací. Domácí rock (anebo bigbít, jak se mu u nás tehdy krásně říkalo) tak nejenže nezašel na úbytě, ale rostl a bytněl.
„Tuzemské rockové dítko dostávalo po hubě, sotva ji koncem padesátých let otevřelo,“ píše Ondřej Konrád v úvodu, a pokračuje: „Z konfliktu s mocí a předsudky ale zároveň bralo sílu, inspiraci, kuráž i humor.“
Bylo tomu tak od samého počátku, kdy někdy v roce 1958 nebo 1959 vznikla v Poděbradech naše zřejmě první rock’n’rollová kapela Samuel’s Band a basista Pavel Chrastina, později člen Olympiku, si vyrobil baskytaru z violoncella, na které natáhl basové struny z piana. Lépe na tom nebyly ani další nástroje, hrálo se zkrátka na vše, co mělo struny. A ozvučení? Amatérsky vyráběné zesilovače, ze kterých se často kouřilo a vyhazovaly pojistky. Kapely přesto rostly jako houby po dešti, o nějaké velké hráčské profesionalitě si samozřejmě mohly nechat jen zdát, to samé platilo pro repertoár, který byl v drtivé většině přebírán od zahraničních skupin. Všechny začátky jsou zkrátka těžké, rock však záhy začal vyrůstat z dětských kalhotek a s rostoucím sebevědomím rostla i hráčská dovednost, s níž šly ruku v ruce první pokusy o vlastní tvorbu. A z dnešního pohledu například úsměvné debaty o tom, zda zpívat anglicky, či česky, ostatně dodnes nevyřešené.
Po období dřevního rock’n’rollu nastoupili The Beatles. Tato vlna se nevyhnula ani našim zemím a společně s The Rolling Stones představovala dlouhodobou inspiraci. To už se ovšem psala šedesátá léta a s -nimi přišlo i jisté uvolnění. Kapely celkem bez problémů (což je samozřejmě nutno brát hodně relativně) vystupovaly, rozhoupal se i náš rozhlas a gramofonová vydavatelství. Stále to ovšem nebyl ideální stav, což se ukázalo v letech normalizace. I o téhle neveselé kapitole se v knize Bigbít dočteme. Konrád s -Lindaurem ovšem píší i o udatném boji s touto hydrou a o marných snahách režimu rock když ne zcela vymýtit, tak alespoň svázat.
Autoři tohle vše mapují s potřebným nadhledem a náležitou láskou. Rok po roku se tak odvíjí příběh „bigbítu“, přičemž popisují nejen jednotlivé kapely, ale také vše, co se kolem téhle muziky dělo. Drží se při tom principu „padni komu padni“, zvláště píší-li o ponormalizační mizerii, kdy líčí, jak se někteří rozhodli tancovat podle not strany a vlády. Ti pak měli slávu a peníze. Jiní se naopak vzepřeli – a v lepším případě si nezahráli. Čtení dodnes poučné.
Pokladem jsou dvě CD, nabízející dosud nikdy nevydané nahrávky, přičemž jejich hodnota spočívá nejen v hudbě samotné; fungují i jako dokumenty stavu našeho rocku v jednotlivých obdobích.
První disk je symbolicky uveden znělkou Rádia Luxembourg. Právě tato stanice byla totiž v dávných dobách rockového pravěku zdrojem, z nějž všichni čerpali. K jeho poslechu jistě odkazuje také rozhovor, který s manažerem skupiny Hells Devils vede v prosinci 1963 (!) při koncertě ve Slovanském domě konferenciér. Na otázku, odkud získává „materiál pro svůj soubor“, manažer odpoví s kouzlem nechtěného: „Většinou ze zahraničních nahrávek, protože se snažíme o jistou původnost v našem vystupování.“
Ke chvále Hells Devils je nutno dodat, že zvláště v písničce Livin’ Little Doll kapela předvádí profesionální výkon. Ostatně není divu, již tehdy v ní hráli pozdější matadoři naší scény. Za zmínku jistě stojí Petr Novák s George & Beatovens a jejich Já budu chodit po špičkách (1964), jeden z prvních a vydařených pokusů o českou rockovou písničku. Naprostou raritou jsou dvě nahrávky skupiny Primitives Group, předchůdců Plastiků, stejně jako nikdy nevydané snímky skupiny Yatchmen.
Druhý disk je uveden vystoupením Plastic People of the Universe, kteří v roce 1968 hrají své „učitele“, newyorské The Velvet Underground. Je zde i vystoupení kapely Adepts z Rudolfova, uvedené prorockou větou: „za chvíli jsou tu policajti...“ a ukončené výzvou: „na příkaz národního výboru a Veřejné bezpečnosti vykliďte do deseti minut sál.“ Lahůdkou je undergroundový Hever & Vaselina Band a jejich Tesilová verbež, stejně jako Vladimír Merta s Čundrgruntem nebo Ventyl Brothers s Ondřejem Hejmou a Ivanem Hlasem, undergroundové Bílé světlo či temný Dom. Samostatnou pochvalu si zaslouží nápaditá a osobitá grafická úprava, jejímž autorem je – chce se napsat samozřejmě, protože tomu ani jinak být nemohlo – Karel Haloun.
***
Ondřej Konrád a Vojtěch Lindaur: Bigbít
Vydal Albatros v sekci Plus, 304 stran
I o neveselé kapitole normalizace se v knize Bigbít dočteme. Konrád s Lindaurem ovšem píší i o udatném boji s touto hydrou a o marných snahách režimu rock když ne zcela vymýtit, tak alespoň svázat.
Pokladem jsou dvě CD nabízející dosud nikdy nevydané nahrávky, přičemž jejich hodnota spočívá nejen v hudbě samotné, fungují i jako dokumenty stavu našeho rocku v jednotlivých obdobích
