Jejich protestní akce se konají pravidelně každou neděli – v bílém rouchu se účastní mše v kostele svaté Rity v Havaně a po jejím skončení mlčenlivě procházejí ulicemi. Každá z nich drží v rukou fotografický portrét svého příbuzného (manžela, syna, strýce), na kterém je napsáno, na kolik let jej kubánský režim poslal do vězení.
Bílou barvu zvolily vdovy záměrně, aby demonstrovaly mírové poselství. Zároveň tak ale odkazují k hnutí argentinských matek (Madres de Plaza de Mayo), které v 70. letech zvolily stejnou strategii, aby z tehdejší vládnoucí vojenské junty vymámily informace o svých pohřešovaných dětech. Bílé vdovy se daly dohromady dva týdny po takzvaném černém kubánském jaru roku 2003, kdy bylo při hromadném zátahu proti opozici zatčeno 75 disidentů z řad novinářů, spisovatelů a členů nezávislých hnutí (dodnes zůstává uvězněno 53 z nich, celkově je pak v kubánských vězeních na 200 členů opozice).
V roce 2005 dostaly Bílé vdovy takzvanou Sacharovovu cenu za svobodu myšlení. Režim je pochopitelně nepustil na předávací ceremoniál do Štrasburku, stejně jako se jim pokusil zabránit v tom, aby o tom řekly svým vězněným mužským protějškům.
Několika z nich se to přesto povedlo – dopravit o tom zprávu vězněným disidentům – a jak řekla nedávno americkým novinářům jedna z „vdov“ Laura Pollánová (jejíž manžel Hector Maseda si odpykává dvacetiletý trest), „měli z toho radost a byli na nás pyšní“.
