NEW YORK / PRAHA „V Americe nazrál čas pro černošského prezidenta, zvlášť takového, jako je Obama - Afroameričana se světlou pletí, který nemluví negerským dialektem, pokud zrovna nemusí.“ Přesně tak se prý loni o Obamovi vyjádřil šéf demokratické většiny v americkém Senátu Harry Reid. Jeho výrok zveřejnili autoři knihy s názvem Game Change, která zevrubně pojednává o pozadí loňské předvolební prezidentské kampaně. Citace vzbudila o víkendu v Americe pozdvižení, i když se o sedmdesátiletém Reidovi ví, že čas od času přestřelí a řekne něco, co musí dodatečně přinejmenším vysvětlovat. A přesně totéž musel udělat i tentokrát - zvedl telefon a zavolal Obamovi, aby se mu za svá slova omluvil. Prezident to velkoryse přešel, což popudilo republikány, kteří mu vyčetli, že kdyby něco takového řekl jeden z nich, žádali by demokraté jeho hlavu.
Epizoda se šéfem demokratické většiny v Senátu sice vyvolala skandálek, kniha však nabízí mnohem víc než jen peprné výroky. Jejími autory jsou zkušení novináři Mark Halperin z časopisu Time a John Heilemann, který píše pro New York Magazine. Jak poznamenal deník The New York Times, uplatnili při jejím psaní stejný postup jako novinářská legenda Bob Woodward (proslul odhalením aféry Watergate, pozn. red.), který při psaní zpovídal spoustu lidí, procházel jejich výroky a těžil i z jejich korespondence nebo z toho, co o nich řekli jiní. Halperin s Heilemannem měli přístup k mnoha nejbližším spolupracovníkům jednotlivých kandidátů, zpovídali je a ověřovali u dalších lidí řeči, které se k nim jejich prostřednictvím donesly.
Sebejistá Hillary Jejich líčení objasňuje například příčiny neúspěchu kandidatury Hillary Clintonové v primárkách. Potvrzují někdejší spekulace o tom, že se chystala kandidovat už v roce 2004, ale tehdy jí to ještě rozmluvila její dcera Chelsea. V loňské kampani se podle všeho nechávala často unést emocemi a dopustila se i několika taktických chyb.
Jednou z nich bylo, že si nechala utéct šanci získat na svou stranu Caroline Kennedyovou, posledního žijícího potomka prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho. Místo toho, aby jí Clintonová zavolala osobně, pověřila telefonátem jednoho ze svých asistentů, kterému Kennedyová zavěsila. Když pak Clintonová prohrála primárky v Iowě, kterou chtěla původně objíždět právě s Kennedyovou, byla tak nepříčetná, že vyděsila i jednoho ze svých „nejvěrnějších spolupracovníků“, který se po jejím výstupu zmohl na jedinou větu: „Tahle ženská by neměla být prezident.“
Překousnout porážku v primárkách muselo být pro Clintonovou o to těžší, že byla pevně přesvědčená o tom, že vyhraje. Dokonce tak, že už v listopadu roku 2007 přemýšlela o dvojce své kandidátky (kterou kandidáti nominují až po vyhraných primárkách). „Byla pevně rozhodnutá, že to nebude Obama,“ píší Halperin s Heilemannem. Clintonová šla prý ještě dál a několik měsíců před primárkami v tajnosti pověřila jednoho z nejbližších spolupracovníků Rogera Altmana, aby začal dávat dohromady tým lidí, se kterými po vítězství ve volbách převezme agendu Bílého domu.
Kdo se bál Palinové?
Neméně zajímavé postřehy přinášejí autoři knihy i z republikánského tábora. V tisku se zhusta citují zvlášť ty, které se týkají dvojky kandidátky, bývalé guvernérky státu Aljaška Sarah Palinové, jež koncem roku vydala knižně své paměti a objíždí s nimi křížem krážem Spojené státy. Experti, které jí přidělil John McCain, aby jí pomáhali, prý mezi sebou diskutovali o tom, jestli není „duševně labilní“. Spousta dalších spolupracovníků Johna McCaina pak v průběhu kampaně řešila problém, co s Palinovou, kdyby McCain ve volbách zvítězil. Mluvilo se prý i o tom, že by se funkce viceprezidenta znovu „omezila na slavnostní roli, jakou hráli viceprezidenti v 19. století“. McCainovi lidé si nedokázali představit, co by se stalo, kdyby jejich šéf onemocněl, nebo dokonce zemřel - v takovém případě by se země octla v rukou viceprezidentky Palinové, která byla podle nich samotných prostě nevyzpytatelná.
Autoři rovněž popouštějí uzdu fantazii - kdyby prý Clintonová kandidovala už v roce 2004, všechno mohlo být jinak. Demokratickou nominaci by nejspíš získala ona, a ne John Kerry. Tím pádem by rozhodovala i o tom, kdo pronese klíčový projev na demokratickém konventu, projev, který v roce 2004 proslavil Baracka Obamu...
***
„Přišel čas černošského prezidenta, jako je Obama, který nemluví negerským dialektem...“
