Všichni jako já
Původně jsem pro tento článek plánovala oslovit nějaké ekozemědělce a zeptat se jich, co říkají pochybám lidí z města o jejich slušné existenci. Kamil Toman ze Zelené farmy a správce pobočky Svazu ekologických zemědělců mě ale upozornil, že mou otázku nebudou patrně lidé z farem vůbec chápat. Došla mi její absolutní nejapnost. A protože chovám lidi dobývající obživu ze země v hluboké úctě, s názorem většiny českých občanů jsem hrdiny venkova nekonfrontovala. „Původně slovo věřit znamenalo přijmout bez důkazů, uvěřit i tomu, na co si nemůžeme sáhnout,“ připomíná trefně Toman, „a opravdu, velká většina lidí stále ani netuší, co to biopotravina je a jak se vyrábí, natož to, jak důsledně je kontrolovaná její autentičnost. Neví, že existuje státní kontrolní orgán, který by kontrolou vzorků úrody na podvod nejpozději o sklizni přišel. Od nevědomosti si pomohou jednoduchým – tomu nevěřím.“ Historka s pánem kupujícím chemické hnojivo přes plot je podle něj možná, ostatně kvůli takovým případům KEZ (Kontrola ekologického zemědělství) existuje. „Možné to samozřejmě je, ale nedává to smysl. Na každé takové jednání se maximálně do roka přijde, a ten člověk přijde o živnost. Pokuty jdou pak do milionů.
Kontrola se dělá ještě před sklizní, aby se zjistilo, jestli třeba v porostu nejsou řádky od postřikovačů. Kontroluje se i namátkově. Tato praxe je běžná i mezi obchodními partnery. Vedle toho se kontrolují i biopotraviny v obchodní síti.“
Tak jako se v každém oboru můžete setkat s podvodníkem, tak i v tomto odvětví nepracují nadpřirozené bytosti, ale lidé. Znamená to snad, že přestaneme odvádět daně, chodit k lékaři, do školy, do obchodu a volit? Na druhou stranu, kdybychom přestali důvěřovat lidem, zítra ráno budeme muset definitivně zůstat v posteli. Mohli bychom tam přemýšlet třeba o tom, co řekl na jaře letošního roku v rozhovoru pro Pátek mojí kolegyni Aleně Plavcové Radek Banga alias Gipsy.cz: „Pocit Čecha je, že všichni musí být jako on.“ Měl na mysli nezničitelné rovnostářství v nás, z něhož jídlo nevyjímáme. Ovšem pozor: Nemusíme jíst všichni totéž.
Biopotraviny nejsou pro každého. Podobně jako romadůr chutná jen někomu, ani bio není a nebude celospolečenskou spásou. Což je důležitá informace také pro obchodníky, kteří od biopotravin marně očekávají masový zájem, aniž chápou, že je to doplňková služba pro nějakou pětinu obyvatel, jež chce dobře krmit své batole nebo umí ocenit lepší chuť masa, než má drůbež z ptačího koncentráku. „Jsou lidé, kteří i nad tak velkým chuťovým rozdílem jako je dnes u kuřete, mávnou rukou a dají přednost kvantitě před kvalitou. Holt nejsou vybaveni takovou chutí,“ připomíná Kamil Toman.
Dědictví začátků
Jak se vlastně stalo, že téma biopotravin znábožnělo? Obávám se, že k tomu v počátcích přispělo samo biohnutí. Alternativní stravovací proudy, kde je víra nezbytným kořením, jako je makrobiotika a vegetariánství, přijaly bio u nás jako první a v očích většiny mu na dost dlouho polepily vývěsní štít nesmývatelnou nálepkou „zrní“ a „racionální výživa“. Hanka Zemanová, mediální autorita biohnutí, spolumajitelka biopekárny a autorka Biokuchařky, připouští, že tomu tak do značné míry bylo. Nicméně právě vegetariáni a makrobiotici byli podle ní těmi, kdo živili biotrh v těžkých začátcích a umožnili jeho přežití, takže postupně na sebe mohl přitáhnout pozornost ostatních spotřebitelů. Také například propojení veletrhu Biostyl s ezoterikou mohlo podle Hanky Zemanové působit kontraproduktivně: „Spojení s ezoterikou mi od začátku vadilo, proto jsme se úplně prvního ročníku ani neúčastnili. Pak se haly oddělily, tak jsme do toho šli,“ řekla mi. Ezoterické šamanství opravdu zemědělským produktům na důvěryhodnosti nepřidává.
Myslím si, že jakýmkoliv potravinovým tendencím bychom neměli věřit nijak vášnivě. Ať je to bio, škodlivost kávy, či naopak gulášovoknedlíková dieta. A když už věřit potřebujeme, neobracejme na svou víru za každou cenu i ostatní. I v tom je svoboda. Nebudeme se jí pak muset jezdit nadýchat až do New Yorku.
***
Spojení veletrhu Biostyl s ezoterikou, náruživost veganů a makrobiotiků, to vše dodalo biotrhu příchuť něčeho „duchovního“ ”
O autorovi| Hanka Michopulu, gastronomická novinářka