Jak známo, sňatku Jiřího Paroubka v mariánskolázeňském hotelu Esplanade požehnal biskup Československé církve husitské. Nebylo by slušné pochybovat o hloubce předsedovy zbožnosti, a to bez ohledu na to, že církevní sňatky jsou dnes u nás na Východě v módě (vzpomeňme jen na případ důstojníka KGB, který to mezitím dotáhl pořádně vysoko a nechal si svůj původně světský sňatek posvětit pravoslavnou církví). Taky předpokládám, že se s žehnajícím biskupem neznají podobně jako s panem Dvořákem z doby, kdy pan Paroubek působil ještě v RaJ.
Pozoruhodná je jen gravitace, jíž Československá církev husitská přitahuje naše polistopadové papaláše (kromě pana Paroubka se k ní hlásí i prezident Klaus a činil tak i nebožtík Pavel Dostál). Na první pohled se nabízí dosti nespravedlivé podezření (posílené skandály expatriarchy Schwarze a biskupa Bicana, podotýkám, že ten pana Paroubka neoddával), že víra v Boha je v ní dobrovolná. To ale není přesné: podstatný je náboj vlastenectví, dokonce československého, které se k církvi váže (má se k obyčejnému českému jako dvakrát pálená slivovice k té obyčejné). Vzhledem k tomu je pak česká veřejnost ochotna odpustit politikovi i takovou neřest, že kromě ve vlast věří ještě v Boha.
Čtěte „Druhá svatba...“ na str. 12
