Kateřinu Neumannovou znám „zblízka“ deset let. Nikdy tak nezářila, jako v letošním roce. Zažívá své nejšťastnější období. Velká žena má velké cíle, velké nároky. Má i velkou schopnost nedat na sobě znát cenu, kterou za to vše platí. Muži totiž velkým ženám jejich velikost neodpouštějí.
VŽ: Na co myslíš, když běžíš?
Na to, co mám před sebou, promítám si trať, stoupání, co mi hlásí naši lidi u trati. Na hromadných startech, kterých přibývá, myslím na taktiku vůči soupeři.
VŽ: Žádné soukromí se ti už do hlavy nedostane?
Vloni na startu na mistrovství světa se mi stalo, že jsem si na prvních metrech najednou uvědomila, že mám Lucku (tříletou dceru, pozn. red.), dobrýho chlapa, kterýho mám ráda, a že je to důležitější než ten závod, který právě teď běžím.
VŽ: Dalo by se říct, že ti dala Lucka svobodu?
Jak v čem. Jo... svobodu, že jsem nad věcí, mám nadhled ve věcech pracovních, sportovních. Zároveň jsem ale strašně zranitelná. Dobrý je, že díky Lucce už nejsem tak náladová.
VŽ: Jak to myslíš?
Ztratila jsem důvod být náladová. Už nejsem tak obecně naštvaná, jako jsem bývala. Dřív se moje blbý nálady odvíjely od toho, že jsem žila takovej placatej sportovní život, a ten neměl ten třetí rozměr, kterej mi Lucka dala. Když se mi teď nepovede třeba závod nebo trénink, tak mě to štve jen chvilku a připadá mi to celkově míň významný.
VŽ: Už se ti třeba někdy stalo, že jsi šla na start a Lucka měla teplotu?
Ne, ale to je ta zranitelnost, o které jsem před chvílí mluvila. Kdyby Lucka měla jakýkoli problém, tak jsem celkově paralyzovaná.
VŽ: Byl v něčem porod pro tebe podobný se závodem? Nastala chvíle, kdy sis řekla - jo tohle znám...
Svým způsobem ano. Byl to hodně neznámej a těžkej závod, ale výsledek byl nejlepší. Když pan doktor řekl a teď zkusíme jen tak tréninkově finiš, byla Lucka venku ... ale před tím finišem, těch pár hodin bylo dost krutejch. (Sedíme v kavárně hotelu a k našemu stolku si přisedají dvě starší německé turistky. Tlumím raději hlas.)
VŽ: Co tvůj stále ilegální partner? (Mezinárodní slovo, pozor! Turistky mají pocit, že jsou přítomny přinejmenším ilegálnímu obchodu s mužskými mozky a raději si vyděšeně odsedají.) Nevyhovuje ti vlastně ta jeho ilegalita - stav, kdy nemůže být veřejně vedle tebe? Není to pro tebe v podstatě lepší než „veřejný“ taťka, který bude chtít ráno svačinu do práce, večer tě sice bude držet za ruku při usínání, ale vezme ti čas, který potřebuješ pro svůj vrcholový sportovní život?
Jsem ve věku, kdy už konečně umím ocenit i výhody toho, že nejsme pořád spolu. Naopak, když společný den nastane, tak mám vlastně chaos z jeho způsobu života i aktivit. Tak dlouho jsem si zvykala být sama, až jsem si na to zvykla a už bych to neměnila. Ranní společné vstávání, odchod do práce a ve čtyři zase spolu doma, tak na to už bych si teď opravdu nezvykla. Myslím, že ta ilegalita je pro náš vztah nakonec pozitivní.
VŽ: Když jsi byla v pubertě, chtěla jsi být slavná?
Ne, chtěla jsem být dobrá.
VŽ: A jsi v současně době na sebe pyšná?
Jsem se sebou spokojená, to je jiný význam než pyšná. Ale samozřejmě jen co se týká sportu, jinak mám spoustu chyb.
VŽ: Máš občas krizi, když vyrážíš na trénink kolem svítících oken, za kterýma jiní sedí v klidu u televize?
Jo, jsou chvíle, kdy si musím říct, že žiju život, jakej jsem si sama vybrala. Ale mně se tenhle život líbí, proto v něm taky pokračuju dál.
VŽ: Je stejně těžké unést výhru a prohru ? Při výhře neusnout na vavřínech a při prohře se neoběsit?
Důležité je, kdy ty velké výhry v životě člověka přijdou. Když přijdou brzo, ve věku nezralým, tak můžou člověka negativně ovlivnit a vlastně je ta časná výhra nebezpečná.
VŽ: Aha, takže jsi vlastně ráda, že ses té zlaté dočkala až teď.
No dost tvrdě jsem se k tomu dopracovala, takže mě už to určitě nezmění. A taky je důležité, aby se v životě výhry a prohry úměrně střídaly. Pak má totiž člověk sílu po prohře se znova dostat na vrchol.
VŽ: Jak ses přemluvila, abys to nevzdala?
Já jsem naštěstí nějaké dlouhé období proher nezažila. A když bylo nejhůř, tak jsem si opakovala větu, kterou mi říkal táta: že když nejde o život, tak jde o... A to si říkám i při olympiádě, když jde o všechno.
(Přichází Agáta, aby nás s Kateřinou společně vyfotila. Když se za chvíli opět vracíme k našemu stolku, odněkud se najednou zjeví pubertální chlapec s památníkem. Obě nás bez povšimnutí mine a chce podpis od spoře oblečené missky. Zřejmě v skrytu duše doufá, že při podpisu zahlédne i víc, svou noční můru.)
VŽ: Jaké vlastnosti by měla mít velká žena?
Pro mě jsou velký ženský ty, který jsou hrdý, velkorysý, ale zároveň i svým způsobem skromný.
VŽ:Co ti můžou normální ženy závidět?
Závidět? Že mám zdravé dítě a chlapa, kterého mám ráda.
VŽ: To je všechno?
Je u nás určitě spousta lidí, co má podstatně víc peněz. Ale já jich mám tolik, abych mohla žít takový život, jaký mám ráda.
VŽ: Leckde v zahraničí by ses při svých výsledcích měla nepochybně líp.
No to určitě, ale špatně se nemám. Fakt je, že nemám zajištěnou nějak dlouhodobě svoji budoucnost.
VŽ: Takže na stará kolena sis nakonec raději postavila vlastní penzion. Kde jsi doma? Na Zadově?
To jo. V Praze si nějak neumím sednout a uvolnit se.
VŽ: Osobně jsem zažila tvé zadovské fanoušky brečet, když jsi doběhla závod. Věříš sportovním fanouškům obecně tu jejich ničím nepodmíněnou lásku? Já moc ne.
Je to takový dvojsečný. Když jsem někdy zabalila závod, tak sice na mě křičeli: „Stejně si naše“, i když třeba od srdce si to myslela tak polovina z nich. Ale... za většinu z nich bych fakt dala klidně ruku do ohně. Pak jsou tam ovšem i takoví, kteří bojovali za to, abych například na Zadově nedostala pozemek. Ale ti na ty závody stejně nejezdí.
VŽ: Typicky české... Kateřino, nepřipadáš si občas jako blázen, když například běháš zpocená v teplákách tam a zpátky, zatímco jiný holky v tvým věku se na zahrádce třeba opalujou a lakujou si nehty?
Jednou jsem trénovala v rašeliništi. Kvůli zátěži jsem měla na nohou gumovky, rukama se škrábala na kopečky a ty nenalakovaný nehty jsem měla plný rašeliny. Připadala jsem si tehdy jako blázen, ale věděla jsem, že to bláznění má nějakej pozitivní důvod.
Kateřina Neumannová pak za pár minut převzala korunu Krále bílé stopy. Veronika Žilková jela domů vařit dětem večeři, kterou snad taky ocení. Dětem, jejichž děti i děti těch dětí se o Kateřině Neumannové budou učit a můžou z ní dostat pětku. Taky ocenění.
Kateřina Neumannová (33)
Nejúspěšnější česká běžkyně na lyžích. V roce 1993 se stala v Harrachově juniorskou mistryní světa. Na nejvyšší příčku mezi seniory pak vystoupila v německém Oberstdorfu v roce 2005. Z olympiády v Naganu (1998) si odnesla stříbrnou a bronzovou medaili, o čtyři roky později na OH v Salt Lake City získala dvě stříbrné medaile. Letos na Olympijských hrách v Turíně zvítězila v běhu na 30 km volným stylem . V červenci 2003 se jí narodila dcera Lucie.
