Překladatelka Kateřina Sidonová na svém blogu o muzikantovi Danu Šustrovi napsala, že se kdysi chlubil prstenem, který má po „Žiďákách“, co za války „vyfičeli komínem“. Nyní se za to musí omluvit.
Blogování se stává nebezpečnou kratochvílí. Vrchní soud v Praze nařídil v úterý historicky druhému českému blogerovi, aby se za svůj webový příspěvek omluvil.
Odsouzenou blogerkou je překladatelka Kateřina Sidonová, která v roce 2008 na svém blogu popsala příhodu ze svého mládí. V ní se podle jejích vzpomínek projevil muzikant Dan Šustr ze skupiny Tichá dohoda coby antisemita, když prý měl prohlásit, že má na ruce prsten po „Žiďákách“, kteří za války „vyfičeli komínem“.
Pražský městský soud v září Šustrovu žalobu odmítl s tím, že blogerčinu historku dostatečně potvrdila svědkyně. Vrchní soud se ovšem znovu pustil do dokazování a rozhodl právě opačně, když Sidonová podle něj svá tvrzení neprokázala. Nyní se proto musí Sidonová hudebníkovi na svém blogu, a navíc i v časopise Respekt omluvit.
Blogerka nadále tvrdí, že do svého příspěvku napsala čistou pravdu, a považuje proto rozhodnutí za nespravedlivé. „Zřejmě se budu muset omluvit, co mi zbývá,“ připustila po rozsudku. Její advokát Pavel Ondra nicméně ještě zvažuje dovolání k Nejvyššímu soudu. Šustr svoji výhru odmítl jakkoliv komentovat, nicméně od začátku trvá na tom, že se příhoda nikdy nestala.
Dan v koženém kabátě Příspěvek „Třikrát a dost. Mně to stačí.“ zveřejnila Sidonová v květnu 2008 na blogu časopisu Respekt a později vyšel v týdeníku i „papírově“. Blogerka v něm popisuje tři příhody ze svého života, kdy se střetla s antisemitismem.
Druhou z nich je právě setkání se Šustrem, ke kterému mělo podle jejích vzpomínek dojít někdy v 80. letech na jednom z bytových seminářů. „Byl to takový poloilegální spolek... Vedle mě seděl kluk v kožené bundě, vlasy měl ulíznuté na patku a na prstě měl masivní zlatý prsten s obrovským kamenem. Tvářil se sebejistě, protože měl už tehdy celkem úspěšnou kapelu. Tichá dohoda se jmenovala,“ napsala Sidonová.
Kluk se podle blogu jmenoval Dan a na otázku, odkud prsten má, odpověděl: „To je po Žiďákách.“ Pak prý ještě dodal, že si u nich „nějaký Židi“ nechali za války věci, a už se nevrátili a na závěr ještě vysvětlil, co se s nimi stalo: „Co? No přece vyfičeli komínem.“ Rozpory ve vzpomínkách Šustr se podle svých slov rozhodl podat žalobu ve chvíli, kdy jej na blog upozornili novináři a on si uvědomil, že se píše o něm, i když jeho příjmení přímo nepadlo. Událost se podle něj nikdy nestala a u soudu argumentoval rozpory ve vzpomínkách blogerky. Sidonová napsala, že k setkání došlo, když chodila „na gympl“, což ale podle hudebníka není možné. „Tichá dohoda vznikla v roce 1986. Byl jsem tehdy ve 3. ročníku vysoké školy a jsme přitom zhruba stejně staří,“ namítal Šustr.
Sidonová sice před soudem připustila, že se spletla, přesto odmítla, že by omyl jakkoliv zpochybňoval pravdivost jejích vzpomínek. Se spolužačkami se podle své výpovědi stýkala i na vysoké škole, a zmíněné setkání tak prý zjevně proběhlo později: „Neuvažovala jsem o časovém rozvrhu, když jsem psala blog.“ Klíčovým důkazem byla nicméně pro oba soudy výpověď dávné blogerčiny kamarádky Hany Heroldové - někdejší další účastnice semináře a dnešní advokátky z kanceláře Kocián Šolc Balaštík.
Střípky vzpomínek Heroldová si po bezmála 30 letech na okolnosti případu pamatovala jen jako na nesouvislé střípky. Městskému soudu to stačilo k tomu, aby uznal, že historka má pravdivé jádro. Vrchní soud si však Heroldovou předvolal znovu a důkladně se jí vyptával, na co si vzpomíná.
Výrok o vyfičení komínem podle právničky opravdu zazněl, Šustra, který od ní v soudní síni seděl jen pár metrů daleko, ale za jeho autora přímo neoznačila. „Velmi přesně si pamatuji ustrojení dvou mladých mužů a ty cynické výroky. Podle toho, co si pamatuji, odpovídají tomu, jak byly reprodukovány. Přisuzuji je muži, který měl na sobě kožený kabát,“ zněla klíčová část svědectví.
Heroldová, podobně jako Sidonová, neuměla příhodu zařadit ani časově, když se podle ní musela kvůli brzké tmě stát někdy na podzim. „To, že se nemýlím, mi potvrdil i můj vlastní muž. Nemohl si vzpomenout, jestli u toho byl, ale říkal mi, že o události ví,“ dodala ještě právnička s tím, že o ní manželovi nejspíš v minulosti řekla.
Takové svědectví vrchnímu soudu nestačilo a žádného dalšího pamětníka Sidonová k jednání nepřivedla. „Nemůžeme vzít za prokázané, že tento údaj skutečně řekl Dan, člen skupiny Tichá dohoda,“ vysvětlila předsedkyně odvolacího senátu Ludmila Říhová.
Byla to pouhá literatura Advokát Sidonové Ondra se snažil ve své závěrečné řeči přesvědčit odvolací senát také o tom, že příspěvek jeho klientky nebyl zpravodajstvím, ale literárně zpracovanou vzpomínkou bez jakéhokoliv zlého úmyslu, a žaloba je proto nesmyslná. „Byla to vlastně esej o tom, jak má klientka jako Židovka i tak dlouho po válce pociťuje, že problematika holokaustu není neživá. Na celý text je nutné hledět prizmatem, že šlo o literární dílo, nikoliv o informování veřejnosti,“ dodal advokát.
Touto argumentací se však Říhová ve svém krátkém zdůvodnění nezabývala. „Zveřejněné údaje jsou samozřejmě velice dehonestující a to musí být jasné každému zdravě myslícímu člověku,“ řekla pouze. Oproti městskému soudu odmítl senát pod vedením Říhové akceptovat i další Ondrovo tvrzení, že Šustr nebyl na blogu přímo jmenován, a omluvu si nezaslouží již proto. „Psalo se tam jen o chlapci s patkou, v koženém kabátě, který měl kapelu Tichá dohoda - já bych ho třeba nepoznal,“ hájil svou klientku advokát. „To, pane doktore, posoudíme my,“ skočila mu do řeči Říhová a ve zdůvodnění rozsudku pak ještě dodala, že v Tiché dohodě byl jen jediný Dan, a identifikace tak byla nasnadě.
Rypák ano, puncovaný blbec ne Úplně první dospěl k soudu spor blogera Michala Matouška s právníkem Martinem Ondrejátem, který přidal pod Matouškův blog reakci: „Když si potomek, dejme tomu syn, přivede domů přítele, feťačku, kriminálnici nebo echtovní cikánku, tak máte zaděláno na problémy do konce života...“ Matoušek v odpovědi Ondrejáta nazval „rasistickým rypákem“ a „puncovaným blbcem“. Ondreját se obrátil na soud, ale uspěl jen zčásti, když se bloger musel předloni omluvit pouze za „puncovaného blbce“, nikoliv za „rasistického rypáka“.
