Po dvou předloňských koncertech se vrací Bobby McFerrin na pražské místo činu, přibylo i vystoupení v Ostravě. Je to evidentně muzikant, u kterého jsou živá vystoupení nesrovnatelně podstatnější než nahrávky. Ne jenom pro jeho osobní charisma, a dokonce ani ne hlavně proto, že nemalou část hudby improvizuje na místě. Svědky živých vystoupení uzemní i pobídnou k rozletu hlavně dvě věci. Jednak neskutečná lehkost, se kterou tenhle Afroameričan pár metrů od nich (nechává sedat posluchače i na pódium) ovládá svůj hlas. Druhým důvodem je neškodná, nicméně manipulativní rozehraná magie; atmosféra, v níž užaslé publikum o sobě a o zpívání zjistí věci, které dosud netušilo.
Sám sobě walkmanem Kolik obručí muselo puknout, kolik zdařilých a úspěšných žánrových poloh musel Bobby McFerrin (* 1950) odložit, než se jako zpěvák dobral sebe sama? Rodák z Manhattanu, syn barytonisty a prvního afroamerického člena Metropolitní opery, začínal s profesionálním zpěvem mimořádně až kolem třicítky. A pochopitelně jako jazzman: dobrý zpěvák s černou kůží, co jiného se nabízelo? Ale od začátku šel vlastní cestou: The Voice (1984) je údajně vůbec první jazzové album, které nahrál jediný vokalista bez jakéhokoli doprovodného nástroje. „Jsem sám sobě walkmanem,“ zpívá tu a je to jeden z jeho leitmotivů: ve věku médií odložit všechny nosiče, rozrezonovat tělo a udělat si koncert z vlastních zdrojů.
Polyfonie znamená vícehlas, což by měl být v podání sólisty nesmysl, ale není: McFerrin začal dravě rozvíjet zpěv i myšlení v několika pásmech najednou, čile přepíná od basové linky až po výšky ve falzetu. Uzpívat všechny funkce kapely najednou, rytmus, harmonický doprovod i melodii: není to spíš cirkusácké číslo? Bobby tohle nebezpečí eliminuje třemi cestami najednou: nepochopitelnou lehkostí, s níž ovládá hlas, humorem a pak – omluvme silná slova – pokorou, která u publika zas a znova ústí do úžasu, jak velkých věcí je lidská bytost schopna. A to ani tak nemluvíme o síle ušlechtilosti ducha, jako o (v něčem dost americkém) úsilí nakopnout své tělo k výkonu, který všichni do včerejška pokládali za nemožný.
Posbíral pět (!) ocenění Grammy ještě předtím, než natočil svůj nečekaný globální hit: čtyři jsou za jazz, pátá za nejlepší nahrávku pro děti, kterou vytvořil spolu s Jackem Nicholsonem. To jen dokumentuje, jak od začátku hledal uplatnění pro hlas mimo žánry a za hranicemi popové scény. Nevyhýbal se reklamám. Když měl nazpívat hudbu pro animovaný film studia Pixar, (líní) scenáristi mu k závěrečným titulkům napsali „bla bla bla“. Mysleli, že Bobby si při natáčení nějaký text vymyslí. McFerrin se ale rozradostnil nad neotřelým nápadem a vystřihl skladbu založenou na „bla bla bla“. Tahle příhoda je jedním z kořenů okamžitých improvizací, které dnes tvoří páteř jeho sólových koncertů.
Don’t worry, ač nejsi brabenec Zdálo by se, že verze songů Beatles nebo starých soulových a doo-wopových pecek jsou to nejvděčnější, co může McFerrin na svá alba zařadit. Ale když se zadrhlo natáčení alba Simple Pleasures (1988), zpěvák vyhlásil studiovou pauzu, a aby si všichni vyčistili hlavu, rozhodl se chvíli zabývat jednoduchým popěvkem. Don’t Worry, Be Happy prý vzniklo za čtyřicet minut.
Slogan, který McFerrin znal z propagačních pohlednic indického mudrce jménem Meher Baba, se dobře hodí do tradice povzbudivých songů ráže „a proto ty, ač nejsi brabenec, se taky rád hlasitě chechtej“. Reggae rytmus, mírně šaškovské podání a klipové komické extempore s Robinem Williamsem zbavují písničku patosu: a přece v ní podvědomě působí jako posilující naděje fakt, že ji celou zvládne udržet na bedrech jeden jediný Bobby. Song a capella, tedy bez doprovodu, nevedl americkou hitparádu nikdy předtím ani potom.
Prolomilo se nebe a nic už nebylo jako dřív. McFerrin si mohl troufnout na jakoukoli metu a bylo evidentní, že usilovně promýšlí možné cesty. Natočil duety s Chickem Coreou i klasickým cellistou Yo-Yo Mou, ale pozitivní myšlenka „bořme hranice mezi žánry“ mu vlastně přišla jako banální meta, jíž dosáhly už armády hudebníků před ním. Chtěl atakovat jiné meze: ukázat, že člověk na sebe může vzít role, které mu původně nebyly přisouzeny. Začal zpívat sólové party flétny, cella, hoboje v Bachových či Vivaldiho skladbách: nikdy se přitom nepřestal vrtět v radostném tanci šamana, který spojuje své africké předky s odkazem barokních a klasických mistrů.
Pokud bychom chtěli, pak McFerrinovi můžeme vytknout, že na údajně živé nahrávce Paper Music je jeho hlas slyšet několikrát přes sebe. Ale lahodnost a snadnost celé věci tu nemá smysl napadat. Však také Bobby nezaložil žádný nový proud či žánr. Prakticky nikdo po něm tenhle náročný kousek neopakuje.
S Bártou a Bittovou Když si McFerrin uložil tvůrčí pauzu, americkou veřejnost ovládla fáma, že spáchal sebevraždu. (Nebyl by první autor optimistických písní, který skončil vlastní rukou.) Ale zpěvák jen ladil svou vizi sólových koncertů. Po čase s nimi vyrazil do světa a dnes se řídí zásadou, že pokud někde vystupuje poprvé, pak zásadně sólově. To je jeho vizitka.
První tři skladby na koncertě jsou vždycky improvizované. „Dřív to byla jen ta první,“ říká, „ale pak přišel pravidelně nejhorší moment koncertu: nevěděl jsem, čím pokračovat.“ Improvizovaný začátek stanoví koncertu náladu a dá publiku pocítit typický styl nadžánrového zaříkávání, které se jazzu či evergreenů jen zlehka dotýká.
Všude, kde vystupuje, si McFerrin nechává doporučit místní muzikanty, s nimiž na místě improvizuje: u nás to byl kvartet Clarinet Factory, Dan Bárta, sbor Boni pueri i odvážlivci z publika. Na blížících se koncertech přibude do dlouhého seznamu Iva Bittová, další kolo si dá Dan Bárta.
Přískokem do podvědomí Zdá se jako podivný luxus tvrdit, že zážitek z McFerrinova hlasu může na koncertě ještě něco předčit. A přece: je překvapivé, pro někoho dojímavé a pro někoho až objevitelské, co provádí McFerrin naživo s publikem. I studený středoevropský národ se zničehonic pod jeho pevnými gesty rozezpívá; najednou se nezdá, že žijeme ve věku, kdy nás baví televize, těla rezonují a stovky lidí se bez problému setkávají v harmonickém souzvuku. I ti, kdo návštěvníky McFerrinových vystoupení v Kongresovém centru nijak nepodceňují, museli být překvapení, když slyšeli, jak velká část uzpívala doprovodný part Gounodova a Bachova Ave Maria, všechny ty rozložené akordy, až do konce. Bobby jako by mobilizoval v lidech chuť harmonizovat se se světem, jako by beze slov říkal – ale no tak, dokáže to každý!
Na působivý, pro někoho až šokující „výstup s poskakováním“ (viz seznam Pět nejšílenějších videí) nemá McFerrin autorský patent. Znají ho vedoucí workshopů a muzikoterapeuti po celém světě. Ale Bobby ho na velké scéně provádí nadmíru užitečně, protože tohle malé kouzlo by si měl každý vyzkoušet. Oco jde? Velký šéf přiřadí několika místům tóny, pak mezi nimi skáče a publikum stínuje jeho pohyb „správnými“ tóny. Jenže: když zpěvák přeskočí na další, předem nedomluvené místo v řadě, lidé se instinktivně shodnou na tomtéž tónu. „Zajímavé je,“ líčí McFerrin, „že ať to provedu kdekoli na zeměkouli, reakce je vždycky stejná.“ Taková je síla pentatoniky, pětitónové stupnice, kterou máme geneticky otištěnou do kulturní paměti těla, aniž bychom o tom věděli. I ti nejdekadentnější a nejcyničtější v publiku pak cestou z koncertu myslí na to, že máme navzájem společného víc, než si připouštíme.
Show jako propagace humanity? Pst. Bobby McFerrin přece akorát baví lidi zpěvem, většinou beze slov. Je dobrým zvykem chytrých kejklířů nemluvit o tom, co všechno při provádění svého počestného řemesla sunou lidem do hlavy...
***
5 nejšílenějších videí
1. Bobby demonstruje sílu pentatoniky
Experiment, při němž kouzelník Bobby suverénně manipuluje publikem na kongresu o hudbě a neurologii. Jak je možné, že všude na zeměkouli se posluchači instinktivně rozezpívají v pentatonické škále tónů? Momenty, kdy stovky lidí zas a znovu uhodnou stejně další tón, patří k malým zázrakům, kdy cítíme, že – marná sláva – máme všichni v hloubi něco společného. Klíčová slova k hledání na YouTube: World Science Festival.
2. Růžový panter
McFerrin nazpíval hodně cizích hitů, od songů Beatles po Habaneru z Bizetovy Carmen. Ve verzi slavné znělky filmů s komisařem Clouseauem zase jednou ušetřil za spoluhráče: odzpívá sakumprásk všechno, od jazzových bicích přes kontrabas až k trubce s dusítkem.
3. The Siamese Cat Song
Dnes už McFerrin klipy netočí: v roce 1991, kdy vznikala pocta písničkám z dětských disneyovek, si ještě udělal čas. Při jeho hereckém talentu mu nečiní problém užít si píseň zlomyslných a intrikánských siamských koček z filmu Lady a Tramp (1955), jednoho z hudebně nejsilnějších snímků Disneyho studia.
4. J. S. Bach: Air
S lehkostí a úplnou čistotou zpívá McFerrin sólový part instrumentální Bachovy skladby (a ještě přitom diriguje komorní orchestr). Tohle není normální „dobrý zpěvák“, ale přírodní úkaz. Evropská duchovní hudba občas potřebuje obejmout afroamerickým proudem energie.
5. Don’t Worry, Be Happy
Naprostá klasika. Videoklip k nečekanému globálnímu hitu, který prý vznikl za čtyřicet minut ve studiové pauze, natočil s McFerrinem Robin Williams. Pokud snad optimistickému popěvku hrozil korektní podtón, pánové ho srazili crazy blbnutím, na které se dá dívat dodneška.
