Pryč snad už jsou boje a šarvátky o to, zda je Michal Viewegh umělec, nebo kýčař, zda jeho postavy vystihují naši dobu, nebo po ní jen tak kloužou, zda je banální on sám, nebo jenom naše přítomnost, za kterou on nemůže. To všechno odvál čas a zarostl mech, síly obou stran se vyčerpaly a paže bývalých protivníků nabízejí klid a mír.
Jako důkaz snad by mohl sloužit tento vlídný referát o jeho nejnovější, těžko říct kolikáté již, dvacáté? knize Povídky o lásce (vyšlo v domovském nakladatelství Druhé město). Je jich šestnáct, jsou tak akorát krátké, jako obvykle se snadno čtou a některé mají i pointu. Některé tak úplně povídkami nejsou, spíš trochu rozvedenými anekdotami, ale to můžeme o Boccacciovi říct také, čímž ho s ním nechceme srovnávat.
Jsou skutečně o lásce v tom smyslu, že se zabývají tím, jak a proč lidé spolu jsou, jak se dávají dohromady a jak a proč se zase rozcházejí. Respektive se tím zas až tak moc nezabývají, spíš to konstatují a jednoduchými, ale účinnými vypravěčskými postupy takový stav navodí, v čemž je ten účinek. Jako autor vychází Viewegh z jednoduché empirie, že člověk obvykle s někým potřebuje být, ale když s ním pak je, tak to často nedokáže vydržet, nebo jenom s velkým sebezapřením. Spousta lidí něco takového zná, přemýšlí nad tím, kroutí nad tím hlavou, takže při vhodném podání to lze považovat za velké mysterium života. Michal Viewegh měl pro toto „čudo a múdro“ vždy velké nadání, ale ještě větší měl pro to, aby z toho nedělal velkou vědu, prostě umí to brát tak, jak to je, životu neporučíš. Získal tak v tomto oboru jakousi pozici psycholožky „Sally“ či „pedagoga ve výslužbě“ (Vieweghova generace dobře ví, jaké to byly rubriky a kde vycházely), což je zde konstatováno s uznáním, však mu to kolegové závidějí.
Z pohledu nikoli psychologického, ale formálního lze ocenit, že se autor snažil o různé varianty téhož. Vypráví se v různých mužských i ženských rodech, v první i třetí osobě, některé povídky jsou jen tak konverzační, některé i dosti napínavé. Nikdy se nejde přes míru vkusu, sex je tam spíš náznakově. Až na jedinou výjimku se jedná se heterosexuální vztahy, které se navazují obvykle pozváním na společné jídlo do správné restaurace, případně jídelního vozu. Tou výjimkou je fetišistická fascinace jednoho unaveného muže ženou z plakátu, což je poněkud výpůjčka s Woodyho Allena, byť poslední věta je – přiznaně – čechovovská.
Vylepšený svět a zvláštní bytosti Postavami jsou naši současníci a současnice, ovšem poněkud vylepšeného druhu: jezdí na pěkné dovolené, chodí do pěkných restaurací, všichni už se naučili jíst sushi a nachos, nechlemtají pivo, ale objednávají si campari nebo dvojitou whisky. Ženy většinou vypadají lépe než průměr, alespoň se nám to tak při čtení zdá, mají dobrou slovní zásobu, chodí do „fitka“, hrají florbal a jistě používají zubní nitě. Muži jsou často tak duchaplní, že v reálném životě by na ně člověk musel hodit síť, v „upgradeovaném“ světě to působí jaksi ústrojně. Obvykle jsou zobrazováni zástupci třídy manažerů a podnikatelů, když už se vyskytne pekař, tak se dotáhne na majitele pekárny. Neplatí to samozřejmě absolutně, takže se vyskytne i jeden chudý student, který se chystá za všechny své úspory koupit své milé diamant, ale pak ho dá holce, které právě umřel pes, čímž jsem jednu pointu prozradil, ale zbývají asi ještě tři. Je tam také jeden nakladatel, který má mladou milenku, se kterou jede tajně na veletrh do Havlíčkova Brodu, ale když jde v noci na záchod, upadne, udělá rámus a snad i něco rozbije, z čehož pozná, že by mu bez milenky bylo lépe. To by nás zajímalo, kdo to asi byl...
Zajímavá je postava jednoho muže, který je tak nepravděpodobně nemotorný, že se při každém pohybu málem přizabije, ale žena mu to odpustí, což je také láska. Zvláštním druhem postav jsou senioři, kteří jsou u Viewegha kříženinou Oldřicha Nového a Adolfa Borna řekněme, šarmantní gentlemani s knírkem, pohotovými replikami a aristokratickými způsoby, se znalostí francouzštiny inclusive. Po jejich boku cupitá čiperná stařenka, která je moudrá, hodně toho ví a může poradit Vilmě, která má sice všechno, co si může přát, právě dlí s bohatým Zdeňkem na líbánkách v tropickém ráji, ale nějak není šťastná. Babička jí poradí, ach dcerko, život...
A to hodnou babičkou není nakonec nikdo jiný než náš Michal Viewegh, jistota v rozbouřených citech i v nejisté době.
PS. Velmi se mi líbila „povídka“ Spisovatelův otec. Prostá, silná, působivá.
