Zdá se, že to čeká každého, kdo se se vyhoupne do tak vysoké politické funkce. Z člověka, který je schopný normálně se bavit s okolím, se ve vrcholné politice postupem času stane uzavřený muž, který za vším vidí spiknutí.
Přesně to se stalo předsedovi ODS a premiérovi Mirku Topolánkovi. Z politika, který ještě jako senátor neměl problém normálně si povídat, byl vstřícný a čas od času přidal i nějaký ten vtip, je dnes premiér, který vyhazuje televizní štáby ze Strakovy akademie.
Poslední tečkou byl asi Topolánkův výlet do Alp, na který si „odskočil“ ze státní návštěvy Bulharska. Dodnes nikomu nic nevysvětlil a prakticky přestal s veřejností mluvit úplně.
Topolánkovi spolustraníci už mají podobných eskapád dost. Na dnešním kongresu se ho proto část jeho vlastní strany chce ptát na jeho chování. „Myslím, že nám k tomu snad na grémiu nebo výkonné radě ODS řekne něco sám,“ připouští šéf europoslanců ODS Jan Zahradil.
Neunesl kritiku
Čím to je, že tak vysoká funkce dokáže člověka tak změnit? Proč má najednou pocit, že jsou všichni proti němu?
Podle politologů je to jednoduché: lidé v takto vysoké pozici prostě ztratí kontakt s realitou.
„Uzavřou se do ulity. Obklopí se nejužším vedením strany a svými spolupracovníky,“ popisuje politolog Jan Bureš z Ústavu politologie Karlovy univerzity. „Navíc se lidem v takové pozici stane, že se jim sníží práh vůči kritice,“ dodává politolog. Kdokoli si dovolí je kritizovat, je v jejich očích najednou nepřítel.
„Předtím jako senátor asi zdaleka neměl takový stres, jaký má teď jako premiér. Je to ale o tom, že se s tím člověk musí umět vyrovnat,“ řekl před nedávnem Topolánkův stranický kolega, senátor Jaroslav Kubera. „Může být momentálně naštvaný. Ale to může dělat jako Mirek Topolánek, ne jako premiér,“ dodává Kubera.
Topolánek navíc podle politologů snáší kritiku hůř než kdokoli jiný. Má pocit, že by ho veřejnost měla nyní milovat, když novináři tak dlouho kritizovali minulou vládu sociální demokracie. Jenže si neuvědomuje, že média často hledají v nejvyšších patrech politiky „to špatné“, ať je tam kdokoli.
A vy jste kdo?
Jediná „záchrana“ pro Topolánka může být, že v tom není sám. Podobný osud měli snad všichni čeští premiéři.
Miloš Zeman s oblibou urážel nejen novináře, své politické oponenty, ale mnohdy i kolegy. Nadávky a urážky byly na denním pořádku.
Stanislav Gross v závěru své politické kariéry dokonce došel tak daleko, že po chodbách poslanecké sněmovny raději neustále chodil s telefonem u ucha (aniž by s kýmkoliv telefonoval), aby se nemusel s nikým bavit.
A Václav Klaus, když byl premiér, zas s oblibou ponižoval nejen novináře tím, že se jich neustále ptal: „A vy jste kdo?“
Jedinou světlejší výjimkou byl snad Vladimír Špidla. Toho podle politologů moc ohrozila asi nejmíň. I po dvou letech neměl problém pozorně odpovídat a debatovat. Vždycky se ve kuloárech sněmovny zastavil, ruce si dal v bok, aktovku si postavil mezi nohy a začal dlouze vysvětlovat...
Říkají mi to marně
Mirek Topolánek sám dobře ví, že má problém. Před nedávnem to dokonce přiznal na internetu. „Prý jsem nezdvořilý a nerudný a je to se mnou čím dál horší. Omyl. Ti, co mně znají, vědí, že je to se mnou naopak čím dál tím víc stejné. Chovám se prostě jako Topolánek, ne jako nažehlený expert PR agentury,“ napsal premiér na svém blogu.
„Rozdíl je v tom, že teď je na mě víc vidět. Možná někomu přijdu nerudný, ale na rozdíl od jiných vrcholných politiků se aspoň s novináři nesoudím, ani je neudávám u různých mediálních rad,“ dodal. „Vždycky se řídím zásadou - jak Vy k My, tak My k Vy. Vím, že to v případě vztahu k médiím není od politika dvakrát chytré. Lidé z mého týmu mi také tuhle tvrdohlavost často otloukají o hlavu. Říkají, že s novináři musím vyjít za každou cenu, ať už píší cokoli. Říkají to marně...“
