Od té doby, co jsem oznámil, že odcházím z televize, se ozývají pořadatelé z různých měst, jestli bych tam večer neudělal v kulturáku takové setkání s diváky. Dělával jsem to čas od času už předtím pod názvem „Život reportéra“ a je to pro mne taková zajímavá i nabíjející zpětná vazba. Zajímavé je už samo zjištění, do jaké míry se proměnilo publikum. Publikum se neproměnilo; stále jsou to povětšinou lidé mé generace - a navíc ta část, která se vždy zajímala o věci veřejné a těžko s tím kdy skončí, protože se s tímhle vínkem do kolébky už prostě narodila. Za komunistů organizovali různé kulturní a společenské akce na hraně (a někdy i za hranou) cenzury, dnes jim nedají spát různé místní nešvary, špíny a nedostatky. Krom toho pochopitelně dost nevybíravě kritizují stav vrcholné politiky.
Co se ale proměnilo, je nálada těchhle lidí. Už bych ji ani neoznačil tím jemným havlovským příměrem „blbá“, protože postoupila dál. Kam? Sám nevím, jak to označit.
„Víte, pane Klíma, já byl vždycky proti rasismu!“ rozčiloval se jeden z nich tenhle týden na podobném setkání v jednom menším severočeském městě. „I děti jsem vychovával v tom, že jsme si všichni rovni, černí, bílí, žlutí. Ale já s tou Národní stranou prostě souhlasím.“ „V čem, proboha?“ vyděsil jsem se. Právě jsme diskutovali o tom, zda je správné nevysílat ten rasistický předvolební klip a zda je správné strany jako je Dělnická a Národní zakázat.
„Protože aspoň nejsou pokrytci a označují věci správným jménem. Cikán byl odjakživa Cikán, a nikdo na tom neviděl nic pejorativního. To jen pokrytci nás naučili, abychom se naprosto bezdůvodně báli určitých slov. Vlastně nás naučili lhát - a my to proti své vůli učíme vlastní děti. Tenhle politicky korektní cirkus, co nám vnutili z Ameriky, mi už leze krkem tak, že jim dávám body za pravdomluvnost.“ Diskutovali jsme pak ještě ohnivě o tom, že nabízejí-li tyhle politické proudy dnes „konečné řešení“ cikánské otázky, budou ho jednou nabízet i na řešení vousáčů, brýlatých, nemohoucích a starých. Ale ta logika mi utkvěla a přemýšlel jsem o ní ještě za volantem, když jsem se nocí vracel domů. Nenahráli těmhle lidem opravdu všichni ti přecitlivělí pseudohumanisté svou snahou rozmlžit spoustu jasných a vžitých slov? Kdo si myslí, že černoši smrdí a hodí se jen na sport, nezmění svůj názor, označíme-li je za Afroameričany. A kdo nemá rád Cikány, těžko zaplane láskou k Romům. Nezaměnili jsme postupně obsah za označení stejně nesmyslně jako oni, když nazývají Židem každého, kdo se jim nelíbí? A nakonec paradoxně stačí tak málo, aby získali body i u lidí, které by sami nejraději napsali na seznam určených k likvidaci. Zlé body.
Abych ale nekončil tak pesimisticky; odvážel jsem si i dobré body. Nadělil nám je divák, který tvrdil, že ekonomická krize je jen zdání. Po internetu teď koluje příběh, jak do městečka na francouzské Riviéře, které tone v krizi, přijede bohatý Rus, najme si pokoj a zaplatí sto dolarů. Hoteliér s nimi hned běží k dodavateli ryb, aby mu zaplatil svůj dluh, dodavatel ryb k rybářům, protože jim také dluží. Takhle stodolarovka procestuje městečko až k prostitutce, která přijde zpět do hotelu, aby zaplatila svůj dluh za pokojík. V té chvíli se Rus vrací, vezme si svou stodolarovku zpět a odjíždí, protože s pokojem není spokojen. Nikdo nic nevydělal -a přesto je celé městečko rázem bez dluhů...
