LEKCE ZE ŽIVOTA
Na smluvené místo do restaurace Fragile v pražském nákupním centru Nový Smíchov přišel Jan Fischer junior o pět minut dřív v doprovodu dvou mužů v civilu. Už více než dva týdny se bez nich nemůže hnout ani na krok. Stáli opodál, když jsme ho fotili, seděli o pár stolků dál, když jsme spolu mluvili. Jak dlouho mu budou dělat stín? Nemá tušení...
Měl jsem krásné dětství. K nejhezčím zážitkům patří naše dovolené. Každý rok jsme jezdili do Rakouska, vždycky na stejné místo do Alp. My jsme takoví kavárenští cestovatelé, túry moc neděláme, spíš si vyjedeme lanovkou na kopec, posadíme se v restauraci a kocháme se. Taky jsem miloval pobyt na chalupě. Tam to bylo velmi spartánské, neměli jsme vodu, televizi ani signál na mobil. Úžasný protiklad proti městu.
Když měla máma rakovinu, chtěl jsem jí něčím udělat radost. Tak jsem se hodně učil. Dobrý prospěch bylo to jediné, co jsem jí v mých deseti letech mohl dát. Když šla na operaci s nádorem na ledvině, hrozně jsem se o ni bál. Naštěstí to dopadlo dobře. Na mámu jsem hodně fixovaný i nyní.
Facku jsem nikdy nedostal. Rodiče mě za prohřešky nebili. Spíš se mnou diskutovali, vysvětlovali, co dělám špatně. Mámě například hrozně vadí, že jsem nepořádný. Když jsem byl malý a neuklidil si pokoj, naši mi hrozili, že mi vezmou kapesné. Teď mi vyhrožují, že mi vezmou auto. (směje se) V pubertě jsem si na něco hrál – chodil jsem do školy v saku a kravatě. Jasně že jsem se taky občas opil, ale nikdy jsem nebyl úplně pod obraz. Od patnácti do devatenácti jsem měl jednu přítelkyni, která mě hodně „klidnila“. I díky ní jsem prožil docela pohodovou pubertu.
Jsem jedináček s mnoha sourozenci. Z bývalých manželství mých rodičů mám pět nevlastních sourozenců. Se všemi mám skvělý vztah. Jelikož jsou mi věkově bližší, jsou to oni, s kým probírám partnerské vztahy nebo témata, která zrovna nechci říkat rodičům.
Mám víc kravat než táta. Já je totiž sbírám, hrozně mě to baví, mám jich kolem třiceti. Tátovi radím s oblékáním, vybírám mu kravaty a manžetové knoflíčky. Táta se sice občas vzpírá, ale nakonec na mě dá. Můj dědeček přežil Osvětim. Já jsem ho sice už nepoznal, ale z toho, co o něm vím z vyprávění, je jasné, že to byl skvělý člověk. Stal se mým vzorem i co se týče židovské víry. Je to paradox, táta víru dříve moc nepraktikoval, ale já měl už dlouho pocit, že když žiju v době, která je poměrně svobodná, že by bylo fajn ten židovský element do rodiny vrátit. A splatit tím dluh lidem, kteří za židovskou víru zemřeli. Od šesté třídy jsem chodil do židovské školy. Bylo to vyústění mého vztahu k židovství.
Židovská víra mi dává klid a pocit, že někam patřím. Nejsem ale ortodoxní Žid. Snažím se sice jíst košer – například nejím vepřové a nejím maso s mlékem. Ale jelikož se košer výrobky u nás špatně shání, tak to nedodržuji zcela. Před šábesem chodím do synagogy na modlení.
Hebrejsky se domluvím. Učil jsem se hebrejštinu na základce, ale hodně jsem zapomněl. Na hlubokomyslné konverzace to není.
Budu rád, když moje budoucí žena bude Židovka, ale rozhodně to není podmínka. Ono to asi nebude snadné, v Čechách není moc velká nabídka. Určitě bych ale nechtěl být s dívkou, která by moji víru netolerovala. Když jsem byl poprvé u Zdi nářků, celé jsem to probrečel. Mám Izrael strašně rád a je mi líto, že se potýká s problémy. Dovedu si představit, že bych tam jednou žil, cítil se tam jako doma a věnoval se víc víře.
Nechci být ohrožený druh. Doufám, že když mluvím otevřeně o své židovské víře, že nejsem menšina, ohrožený druh. Doufám, že naše společnost je dostatečně liberální a bez předsudků.
Nic než národ a Židi do plynu. Extremisty provolávající tato hesla nechápu. Asi jsou to lidé, kteří mají nějaký komplex nebo se chytili špatné party a vidí v tom smysl života. Doufám, že takových lidí bude ubývat. Jestli bych jim něco vzkázal? Raději ne. Oni stejně na žádné argumenty neslyší.
Hrozí ti nebezpečí, budeš mít ochranku. To mi zavolal tatínek před více než dvěma týdny z práce. Cítil jsem smutek, rozčilení, pocit nespravedlnosti a nejistoty. Nechápal jsem to. Já nejsem žádný rváč a teď mi někdo chce ublížit za něco, za co vůbec nemůžu?
Napadlo mě, že v tomto státě nechci žít, že bych raději odjel do Izraele. Ale tohle je můj domov a štve mě, že jsem nucen o takových věcech vůbec přemýšlet. Je to smutné.
Bodyguardi mě doprovázejí na každém kroku. Chodí se mnou všude, kdykoli vyjdu z bytu – hlídají mě při venčení psa, jdou se mnou na nákup, do školy. Kdybych chtěl jet někam na víkend, musel bych to nahlásit předem a oni by jeli se mnou... Prostě jsem úplně ztratil soukromí. Pro mladého člověka to není zrovna ideální situace. Ještě že teď nemám žádnou přítelkyni! Ale mám štěstí, že to jsou fajn chlapi, se kterými se i dobře bavím.
Nevím, čím budu. Politika by mě lákala i nelákala. Když pozoruji tatínka, vidím, že to je tvrdé prostředí, velký stres. Zatím mám čas na rozhodování. Jsem v prvním ročníku Fakulty humanitních studií na Karlově univerzitě. Před pár dny jsem ještě dělal přijímačky na dálkové studium politologie v Plzni, abych si zvýšil šanci na uplatnění v praxi.
Vajíčkem bych nehodil. Mám profil na Facebooku, ale ke skupině proti Paroubkovi jsem se nepřipojil. Osobně si myslím, že jsou lidé, kteří by si hod vajíčkem zasloužili víc. Třeba členové Dělnické strany. Z kluka, který byl „no name“, jsem se stal synem premiéra a hlídanou osobou. Já se tím ale nikde nevytahuju, je to táty úspěch, ne můj. Na tátu jsem strašně pyšný a ztrátu soukromí vyplývající z jeho funkce přijímám. Je to něco, co nezměním, a tak se k tomu musím postavit čelem. Nevím, jak dlouho se mnou bude ochranka, ale co, stávají se horší věci. Tak si říkám, že kdyby ta moje životní lekce byla jen o tomhle nepohodlí, tak by to bylo ještě dobré.
