Minule jsem tu psal vlídně o boháčích: že se máme zbavit předsudků o nich, uznávat jejich poctivou práci, vítat jejich účast na společenském životě... Já si takto někdy procvičuju dobrou vůli, když se mi zdá, že je slabá. Jedna čtenářka, paní Vaculíková, mi k tomu řekla, že se mýlím: že u nás není tak zřetelná kulturně rostlá vrstva bohatých lidí, že jsou to podvodníci, intrikáni, spekulanti, mafiáni. Ona právě čte knihu Jaroslava Kmenty „Svědek na zabití“ a pobízí mě, abych si to také přečetl, do čehož se mi nechce, jako se člověku nechce do škaredého počasí nebo špatných zpráv. Zprávy jsou většinou špatné a mně se zdá, že jejich autoři jsou rádi, když mají pravdu.
Ve slušných poměrech boháči vznikají jak: šťastnou volbou zaměstnání či podnikání, vynikajícím pracovním výkonem, objevy, dědictvím... ale také velikou výhrou. U mne by padalo v úvahu to poslední. Uvažoval jsem, co bych dělal. Především bych to navenek nedal znát. Neměnil bych zvyky, potřeby ani kamarády. Jenže já nesázím ani nehraju. Nač by mi ty veliké peníze byly, když mě už ani neláká jezdit po světě? Možná, nevím, bych si důvěrně koupil nějakou věc: například obraz od Vlastimila Beneše, který jsem nestihl koupit za jeho života. Banálním nápadem je rozdat ty peníze dětem: to ne! Ale podpořil bych je, nenápadně, v nějaké činnosti, námaze. Další otázkou je, kam ty peníze uložit. Ne, neinvestoval bych do cizího podniku, to je ubohé. Kam je tedy uložit? Já totiž čekám, že přece musí zase dojít k nějakému vládnímu triku znehodnocení úspor: zažil jsem to dvakrát. Ale stačí obyčejný krach mé banky. Proměnit ty peníze v jiné cennosti a ty si schovat doma...? Ano, u toho moje úvahy končívají.
Žádné nadace ani africké pomoci! To ať dělá ten, kdo je bohatý pořád, plynule a trvale. Ani jsem nic nevyhrál a mám vedle důchodu jen jakýsi malý příjem z psaní, a už se na mne vrhají: každý měsíc dostávám několik žádostí o pomoc, třeba i pět. A žadatel mne uplácí třeba lízátkem nebo kalendáříčkem. Když dostanu honorář, vylosuju jednu tu složenku a pošlu pět set korun: minulého roku to dvakrát byly Vesničky SOS. Říkám si totiž, že když je člověku trochu přáno, má také umět trochu dát.
Je taková lidová představa, že bohatý člověk by měl být hodný: přejeme si to. Je to naše imunitní reakce. Myslím, že je to víc estetická než morální potřeba. Českou píseň na to téma neznám, ale jedna německá praví: „Zašel jsem jednou na malý hřbitůvek. Na okraji jednoho hrobu ležela lebka. Vzal jsem ji uctivě do rukou a zamyslel se nad ní: Wer magst du wohl gewesen sein? Byl jsi darebák, o němž se nedá říct slovo dobré, nebo jsi byl spíše bohatý člověk, jenž udělal chudým lidem mnoho dobrého?“ – Pěkné. Jenom si myslím, že boháčova lebka by neležela na okraji hrobu.
