Není to dlouho, kdy se Státní opeře podařil experiment, kdy stejný inscenační tým (až na dirigenty) a v podobných dekoracích provedl krátce po sobě jak pozapomenutou Bohému Leoncavallovu, tak tu mnohem slavnější Pucciniho (která se pro mnohé stala synonymem opery vůbec).
Z konfrontace tehdy překvapivě vyšla vítězně Leoncavallova - hlavně proto, že vytržení z tradičního pojetí a dekorace Pucciniho Bohémě neprospělo. Jakkoli je možné se tázat, proč Státní opera nasazuje po pouhých pěti letech znovu nejhranější kus světového operního repertoáru (a při skromném počtu premiér opomíjí jiné), zdařilý výsledek včetně řady nových a velmi dobře vybraných sólistů může opětovné nastudování zdůvodnit.
Ctít autora se vyplácí Sourodý inscenační tým se tentokrát pokusil „jen“ naplnit to, co Puccini na libreto Giuseppeho Giacosy a Luigiho Illiky podle románu Henriho Murgera složil. Ondrej Lenárd prokázal, že patří mezi zkušené dirigenty; podařilo se mu nejen vytáhnout z orchestru SOP plastičnost a energii nutnou pro vyjádření bohémského života, ale nechal vyznít i jímavost předem prohraného příběhu lásky, zdůrazněného na začátku (poněkud nadbytečně z nahrávky) „smrtícím kašlem“ Mimi. Lenárd se Bohémou „vyvinil“ ze zpackané Prodanky v ND; je ovšem třeba připomenout, že orchestr SOP povyrostl prací bývalého šéfdirigenta Guillauma Tourniaira (který byl neuváženě „odejit“ jako obětní beránek Bludného Holanďana). Kromě práce s orchestrem je třeba vyzdvihnout dirigentovu citlivou spolupráci se sólisty. Hlavně Rodolfo v podání Jesúse Garcíi vyžadoval neustálou pozornost, aby se po nervózním začátku zbavil premiérové nejistoty a aby jeho sice dobře technicky zvládnutý, nicméně útlý tenor nebyl zastíněn objemnějším, vyrovnaným, znělým a průrazným sopránem Mimi Christiny Vasilevy, která zpívala na premiéře v báječné formě. Také ostatní sólisté nezklamali. Svatopluk Sem se zvučným barytonem jako Marcello zúročil své zkušenosti na oblastních scénách a s efektně zpívající Marinou Vyskvorkinou v roli Musetty, povahově zcela jiné kamarádky Mimi, jejíž soucit o to více umocňuje závěrečnou katarzi, vytvořili vůči hlavní milenecké dvojici vhodný kontrast. Do čtveřice bohémů se výborně hodil i František Zahradníček jako pragmatický hudebník Schaunard a Jiří Sulženko, v jehož podání filozofovo loučení se zimníkem aspirovalo až na antickou tragédii. Společně pak byli patřičně rozvernou partou mladých lidí, protloukajících se ze dne na den čekáním na přízeň štěstěny.
Pařížské podvazky z podhledu Hlavní vklad režiséra Ondřeje Havelky a jeho týmu je v tom, jak se nechali vést službou hudbě a libretu Pucciniho Bohémy. Scéna Martina Černého evokuje atmosféru Paříže v době stavby Eiffelovky, viděné jakoby přes plátna impresionistů, a ve stejném duchu pojaté kostýmy Jany Zbořilové.
Jediným „netradičním“ prvkem bylo přemístění mansardy do suterénu: tato spíše jen kosmetická úprava přinesla oživení o výhled na podvazky korzujících dam. Inscenátoři přidali ještě několik „neškodných“ špílců vtipných více (vyřezané siluety lautrecovských pařížských figur, zmnožujících veselé balábile v Café Momus nebo volné prkno v ohradě, kam si počestní pánové odskakují ulevit s prostitutkami) či méně (Collinova rakev, kterou používá jako postel a chce na ni pak uložit umírající Mimi).
Tato Bohéma je jakýmsi shrnutím, téměř vzorem toho současného režijního trendu, který činí z opery živé divadlo rozehrané dle partitury v logice příběhu. Přináší úlevné zjištění, že honba za inovacemi a „novými“ výklady klasických oper jen vzácně přinese něco objevného a režisérské „přepisování“ klasických předloh je většinou vedeno jen potřebou sebeprezentace inscenátorů.
Je třeba ocenit, že režisér Ondřej Havelka nepodlehl vábení, aby se hovořilo o „jeho“ Bohémě, a ne o té Pucciniho. Nová, pečlivě, svěže a s nadhledem realizovaná Bohéma má šanci stát se nadlouho vlajkovou lodí repertoáru Státní opery.
***
HODNOCENÍ LN **** Giacomo Puccini: La boheme Dirigent: Ondrej Lenárd Režie: Ondřej Havelka Scéna: Martin Černý Kostýmy: Jana Zbořilová Choreografie: Jana Hanušová Sbormistr: Tvrtko Karlovič a Adolf Melichar Státní opera Praha, premiéra 23. října 2008
