Před sto lety přivezli do bohnické psychiatrické léčebny Prvního Pacienta. Přesto, anebo právě proto je podle aktuálního průzkumu ministerstva zdravotnictví bohnická léčebna z pohledu pacientů nejhůře hodnocenou psychiatrickou nemocnicí v zemi.
Bohnice jsou symbolem nelehkého osudu. Jenže když do areálu pražské psychiatrické léčebny vstoupíte, octnete se nečekaně v přívětivé zeleni zdejšího parku, uprostřed nostalgického městečka s kostelem, starosvětskými vilami, kadeřnictvím i obchodem, ve kterém dnes dostanete všechno potřebné a jako bonus třeba i napodobeninu kabelky Louis Vuitton. Bez psychiatrické diagnózy – a odděleni zdmi od utrpení uvnitř pavilonů – ucítíte klidné kouzlo místa, kde se jinakost příliš nepočítá a zázemí imituje opravdový svět tam venku, za branami.
Jenomže právě tahle laskavá tvář léčebny je i její slabinou. Jednoduše proto, že někteří pacienti se do Bohnic rádi vracejí. Je to pro ně jednodušší, než se pokoušet zařadit zpátky do „normální“ společnosti. Najdou se takoví, kteří tu stráví desítky let svého života.
Říká se tomu závislost na zdi.
A Bohnice byly této návykovosti před sto lety postaveny na míru, podobně jako další psychiatrické léčebny na starém kontinentě v té době. V areálu pražské léčebny bývala dřív dokonce prádelna, elektrárna, soběstačné řemeslné dílny i statek a výčep lehkého piva. Takový malý stát ve státě, „ghetto bláznů za městem“ vzdálené od tehdejší Prahy několik kilometrů.
Jenže psychiatrie se od začátku dvacátého století změnila a ve světě se podobné – od okolního světa izolované – areály postupně rušily. Takže, kdo ví. Kdyby si česká společnost neprodělala svou vlastní duševní chorobu – čtyřicet let komunismu – možná by dnes z bohnické psychiatrické léčebny byl studentský kampus, podobně jako z některých podobných ústavů ve vyspělých zemích. A mnozí z pacientů by třeba zjistili, že se nemusí světa bez plotů bát.
Zůstat natrvalo
V zadní části bohnické léčebny, napravo od kostela, sídlí Centrální terapie. Strohý název pro dům, do kterého pacienti léčebny – syrově řečeno – zaléčení schizofrenici, alkoholici i sexuální devianti – docházejí na terapii uměním a prací. Nejméně zdatní tu stříhají molitan, jímž se v textilní dílně plní látková zvířátka. Ti, co mají chuť a sílu tvořit, vyrábí keramiku.
Denně sem přijíždí z vesnice za Prahou muž, bývalý pacient. „Má tu své místo a maluje, je to pro něj důležité,“ vypravuje empatická mladá žena, Michaela Kopecká, terapeutka z dřevařské dílny. „Lidé jsou tu opakovaně hospitalizovaní, mají tu kostel, dílničku, kámoše, kavárnu Pátá kolona, kam mohou na kafíčko. Pro ně je po letech ohrožující spíš jít ven do toho ‚blázince‘. Ale podobné návraty sem se příliš nedoporučují,“ dodává.
Z podobné perspektivy sleduje dění v bohnické léčebně slavný český psychiatr Cyril Höschl. Psychiatrické centrum, v jehož čele stojí, je ale na nemocnici nezávislým subjektem. „V psychiatrických léčebnách je řada pacientů, kteří doktory nepotřebují. Jsou v nich prakticky trvale, protože je není kam dát a kapitalismus zatím není tak brutální, aby je vyhodil pod most. Na druhou stranu jsou pacienti, kteří se života v přirozených podmínkách bojí. A můžeme se bavit o tom, do jaké míry je to dáno nemocí a do jaké míry leností systému postrčit je zpátky do přirozeného prostředí. V každém případě jsou obtížně propustitelní,“ vysvětluje Höschl.
A čísla?
Tři stovky pacientů pobývají v bohnických pavilonech déle než rok. A desítky lidí jsou tu hospitalizované v podstatě natrvalo, připouští léčebna.
Kontrast: Uvnitř a venku
V areálu je dnes třicítka pavilonů, v nichž se převážně léčí lidé s vážnými duševními nemocemi. Život uvnitř ostře kontrastuje s přívětivostí okolí. Pacienti jsou často pod tlumícími léky, někteří akutně nemocní leží přikurtovaní k postelím, jiní tu dožívají své životy v bludech stařecké demence.
„Je to drsný svět. Do léčebny si narkomani přinesou svoje návyky z tvrdého života na ulici, krade se na pokojích, třeba jídlo. Pak se svolá osazenstvo celého pavilonu, věc se vyšetřuje a analyzuje, podobně, jako když se do areálu dostanou drogy, nebo někdo uteče,“ vypravuje bývalý pacient tzv. átéčka neboli alka-toxa, bohnického oddělení, na kterém se lidé léčí ze závislosti na alkoholu a drogách.
„Abstinenční příznaky se projevují i tak, že si pacienti drtí léky na spaní a prášek potají šňupou,“ popisuje své zkušenosti. Na personál léčebny, v očích veřejnosti často démonizovaný, vzpomíná naopak s úctou. Přesto se do Bohnic – na rozdíl od muže, který každý den přijíždí do dřevařské dílny – vrátit nechce. Závislost na zdi jej minula. Měl ke komu a kam odejít.
I jeho zkušenost ale ukazuje, že léčebna postavená začátkem dvacátého století neodpovídá moderním standardům. Čtyři měsíce, které trvala jeho léčba, strávil na pokoji s dalšími čtyřmi pacienty. Na pavilonu byly jen společné sprchy a koupací vany.
„Tři čtvrtiny pokojů máme po pěti a méně lůžkách, nemyslím, že jsme na tom špatně, byť tu máme i velké ratejny,“ říká ve své kanceláři Martin Hollý, uznávaný sexuolog a současný ředitel bohnické psychiatrické léčebny.
Charizmatický muž se chystá léčebnu modernizovat. „Pavilony, které vyhovují mým představám jsou teď v Bohnicích jenom dva, ty, co byly rekonstruovány po roce 2000. Jsou na nich malé pokoje, po dvou lůžkách s vlastním sociálním zařízením. To je cíl. Dají se k tomu přičíst další čtyři pavilony, kde je stav velmi vyhovující. Z tohoto pohledu máme práce na dalších padesát let. Ale já doufám, že se to povede dřív.“
Nevyhovující dispozice léčebny jsou dané její stoletou historií. Areál funguje od roku 1909. Tou dobou sem byli stěhováni první nemocní, z terénu se začali postižení svážet o rok později.
Léky téměř neexistovaly, ošetřovatelé měli po ruce svěrací kazajky nebo se vlhčila prostěradla, která při vysychání ztuhla, pacienta sevřela a nepustila.
Návrat duševně strádajících do společnosti tehdy ani nebýval hlavním cílem. Léčebna, samostatná hospodářská jednotka, své nemocné taky potřebovala. Pacienti tu pracovali za symbolický plat na statku, v prádelně, kuchyni, v dílnách. Z dnešního pohledu to bylo zneužívání pacientů – personál, který v léčebně bydlel, měl dokonce podle Josefa Tichého, autora knihy Historie bohnické psychiatrie, „nárok na pacienta“ coby sluhu či služku.
S lidskými právy duševně nemocných si nikdo hlavu příliš nelámal. Naopak dnes je etický aspekt psychiatrie středem uvažování. Právě v Bohnicích se před čtyřmi lety udusila v jednom z uzavřených síťových lůžek pacient máme ka. Poslední rozhodnutí soudu z letošního března uložilo léčebně omluvu za zavinění její smrti. Soudní spor ale pokračuje a dnes je v léčebně, podle ředitele Hollého, jediné síťové lůžko – a to z vůle rodičů pacienta.
Konec Bohnic?
Nová kapitola historie léčebny se začala psát po pádu komunismu. Bohnice pod vedením tehdejšího ředitele Zdeňka Bašného zvolily cestu otevřených dveří. Symbolem nové éry se stal kulturní festival Mezi Ploty. Většinová společnost si mohla podat ruce s bohnickými pacienty. A začít bez předsudků vnímat svět duševních nemocí. Zároveň se ale objevily radikální názory, jak se zastaralou léčebnou naložit.
„My jsme od devadesátých let idealisticky říkali, že zrušení Bohnic by bylo jednoznačně pozitivním krokem. Myslím, že léčebna v podobě jednoho velkého areálu je anachronismem. Může tu být menší lůžkové zařízení. Ale stejně, byl by to nádherný studentský kampus,“ říká Pavel Novák, ředitel občanského sdružení Fokus Praha, které se snaží vracet pomocí komunitních služeb, jako je chráněné bydlení a chráněné zaměstnání, psychiatrické pacienty do většinové společnosti.
Je to cesta, kterou zvolili před časem v západní Evropě, velké městečkové léčebny se mnohdy postupně – někde dokonce naráz – rušily, a pacienti se přesouvali za pomoci odborníků do většinové společnosti.
Fokus založili před dvaceti lety psychiatři, psychologové a sociální pracovníci, z nichž někteří dříve pracovali v Bohnicích. Dnes v české psychiatrii reprezentují alternativu ústavní péče. Se současným vedením bohnické léčebny spolupracují.
Nicméně její ředitel Martin Hollý věc nevidí tak jednoduše. „To, že se Franta s nějakým průběhem schizofrenie vrátí domů po třech měsících a Pepa s tím samým průběhem se vrátí až za rok, není jen o té nemoci, ale často o jejich okolí a rodině. Je to velmi složitá problematika. Já netvrdím, že tu nejsou lidé, kteří by mohli být opatrováni jinde, ale nelze to zjednodušovat.“
Bohnice ale chce otevřít ještě víc, a to obousměrně: pavilony, které už nestačí moderní psychiatrii, by se mohly v budoucnu používat jako denní stacionáře nebo by v nich mohly sídlit nadace, které pomáhají psychiatrickým pacientům s návratem do života. Z bývalé – dnes už dávno nefunkční – prádelny zase vznikne výstavní prostor. Pro bruslaře by tu mohla vyrůst speciální dráha.
Bohnice tak asi přečkají další desetiletí. Podle jejich ředitele jde o to zbourat zlidovělý mýtus, že do Bohnic se lidé „odvážejí“. Vdobě, kdy přichází sté výročí prvního pacienta dovezeného z terénu, chce, aby sem lidé přicházeli sami. A dobrovolně. Ať už za odbornou zdravotnickou péči nebo odpočinkem. A s pacienty pracovat na tom, aby je tady nečekalo léčení na doživotí. *
***
HODNOCENÍ LÉČEBEN
Státní psychiatrické léčebny podle spokojenosti pacientů: ? Kategorie léčeben A+ Červený dvůr, Bílá Voda, Kosmonosy ? Kategorie A Šternberk, Opava ? Kategorie A- (standard) Jihlava, Brno, Havlíčkův Brod ? Kategorie B+ Kroměříž ? Kategorie B Horní Beřkovice, dobřany ? Kategorie B- pl Bohnice. pozn.: a+ je nejlepší hodnocení
O autorovi| Tereza Nosálková, redaktorka Pátku tereza.nosalkova@lidovky.cz
