Historické analogie je vždy nutno brát cum grano salis. Podívejme se dnes na jednu, která se vnucuje skoro neodbytně. Zdá se, jako by letošní prezidentská volba měla svou předchůdkyni ve volbě Edvarda Beneše v roce 1935.
Nejprve dvě banální shody: letošní prezidentská volba a ta z roku 1935 jsou zhruba stejně vzdáleny od časového mezníku, který vyznačuje „změnu režimu“. A stejně jako v roce 1935 také dnes proti sobě stojí dva vysokoškolští profesoři, z nichž jeden je spíše profesorem „nominálním“ a druhý skutečně „výkonným“.
Zajímavější jsou „strukturální“ paralely. Také v roce 1935 se koaliční vláda - tehdy dokonce sedmi politických stran - nebyla schopná shodnout na jednom kandidátovi. Jako dnes jsou ve svých preferencích rozštěpeni lidovci (předpokládejme s trochou naivity, že se v posledních dnech v tichosti nesjednotili za vidinou návratu svého předsedy do vlády), tak byli v polovině třicátých let rozpolceni agrárníci. Politická situace národnostně heterogenního Československa byla v roce 1935 mnohem složitější než dnešní česká, nicméně tehdejší vláda se podobala té současné v tom, že ji tvořily strany pravicové, středové i levicové. A stejně jako dnes prezidentská volba vládní koalici ohrožovala, protože také tehdejší kandidáti polarizovali celé politické spektrum.
Dnes i tehdy záležel výsledek volby na zákulisních jednáních vůdců jednotlivých stran a frakcí, o jejichž pravé povaze nebyla veřejnost uspokojivě informována. Ucelený pohled na vyjednávání v roce 1935 přinesl teprve po třiašedesáti letech Antonín Klimek ve svém Boji o Hrad. Těžko říci, zda se vůbec kdy dozvíme detaily současných politických manévrů, protože Václav Klaus si zřejmě na rozdíl od Edvarda Beneše nepořizuje stenografické záznamy ze setkání, či dokonce telefonních hovorů se svými politickými partnery.
Stejně jako v současnosti věnovala opozice velké síly hledání Anti-klause, který by mohl uspět, byl v roce 1935 hledán Anti-beneš. Předchůdci dnešních opozičníků měli mnohem obtížnější roli danou složitější politickou strukturou. Za Benešem pevně stála státotvorná levice - národní socialisté, jejichž byl místopředsedou, a sociální demokraté, a dále také lidovci a část agrárníků. Tzv. prosincový blok, jehož iniciátorem bylo hlavně protibenešovské křídlo v agrární straně, tak musel najít někoho, kdo by byl přijatelný pro českou nacionalistickou pravici (agrárníky, živnostníky, Národní sjednocení), iredentistické henleinovce a autonomistické Slováky, tedy zejména Hlinkovy luďáky. (Určitou roli mohli hrát také další malé strany menšin, které však inklinovaly spíše k Benešovi, u komunistů bylo naopak jasné, že pravicového kandidáta nepodpoří.)
Tento problém neměl uspokojivé řešení: kandidaturu nakonec přijal profesor botaniky Bohumil Němec, který sice nebyl v politice takový panic jako dnes Jan Švejnar -působil jako poslanec Revolučního Národního shromáždění a později senátor, nicméně jako vyhlášený nacionalista nekonvenoval henleinovcům.
O drtivém Benešově vítězství - dostal 340 ze 440 platných hlasů, což se Masarykovi, nepočítáme-li první aklamační volbu, nikdy nepodařilo - však rozhodla Benešova důvěrná jednání. „Beneš se projevil nejen jako zkušený diplomat, ale také mistr vnitřní zákulisní politiky,“ píše o tom Antonín Klimek. „S neúnavnou usilovností a obratností hodnou podivu sháněl podporu pro svou kandidaturu - za pomoci Hradu a dalších početných sil a pák, které měl k dispozici - na snad všech, mnohdy i nečekaných stranách.“ Jednou z nich byla i komunistická strana, jejíž předáci žili v exilu v Moskvě, aby se vyhnuli vězení za výtržnosti, které spáchali při předchozí prezidentské volbě pod heslem „Ne Masaryk, ale Lenin“. Za slib volby pro Beneše byli Masarykem amnestováni čtyři dny před volbou.
Nejvýznamnějším Benešovým „kingmakerem“ se stal Jan Jiří Rückl (1900-1938), pozoruhodná osobnost známá dnes již jen odborníkům. Kosmopolitní podnikatel se skvělým vzděláním z prestižních zahraničních univerzit, „agent Vatikánu“ (pověřený ve 20. letech „dohledem“ nad československými svobodnými zednáři, v jejichž řadách působili paradoxně jak Beneš, tak i jeho protikandidát Němec) a vlivný činitel lidové strany dal do prosazení Benešovy volby všechen svůj šarm a kontakty.
S pomocí katolické hierarchie, zavázané „matrikovému katolíku“ Benešovi za mírnění Masarykova husitského radikalismu a budování dobrých vztahů se Svatým stolcem, přiměl k hlasování pro Beneše Andreje Hlinku a jeho ľudovou stranu (Hlinkův nástupce Jozef Tiso to později označil za svou největší životní chybu). Bez hlinkovců neměl Bohumil Němec naději na úspěch a svou kandidaturu stáhl ještě před volbou.
Uvidíme, zda výsledek letošní volby přinese nějakou další analogii. A snad se někdy dozvíme i něco o jejím zákulisí. Politici si nepořizují stenografické záznamy z jednání, ale třeba budoucí historici někde v zaprášených koutech kyberprostoru objeví digitální záznamy z jejich telefonů.
***
Těžko říci, zda se kdy dozvíme detaily současných politických manévrů, protože Václav Klaus si zřejmě na rozdíl od Edvarda Beneše nepořizuje stenografické záznamy ze setkání či telefonních hovorů s politickými partnery
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
